O naší zahradě

Japonská zahrada Oleško s.r.o.

Vltavská 1048
252 45 Březová-Oleško

Václav Wiesner
Jaroslava Wiesnerová
Dana Wiesnerová

Tel.: 602 315 658

E-mail: wiesner@bonsai-zahrada.cz

Budování své vlastní vysněné zahrady je složitý proces, jak zřejmě zjistil každý, kdo se o to pokoušel. Člověk nosí v hlavě více či méně jasnou představu. Ta postupně nabývá určitějších obrysů v závislosti na inspiračních podnětech a nutnosti přizpůsobit původní plán charakteru prostoru, na němž bude projekt realizován. Pozemek k vybudování zahrady zakoupil v roce 1937 Václav Wiesner starší a postavil na něm rekreační chatu. Z hlediska tohoto účelu si nemohl vybrat lépe. Jedinečná poloha místa situovaného na samém okraji srázného valu údolí Vltavy poskytuje nádherný výhled na řeku a krajinu na protějším břehu.

Nevýhodou lokality je kamenité podloží tvořené břidlicí, kryté jen slabou vrstvou poměrně chudé zeminy. Krátce po koupi byl tehdy prázdný pozemek osázen jehličnany a listnáči ve stylu anglického parku. Značná část původní výsadby: vzrostlé jedlovce (Tsuga canadensis), douglasky (Pseudotsuga menziesii) lípy (Tilia cordata), jírovce (Aesculus hippocastamum) a statná borovice vejmutovka (Pinus strobus) krášlí pozemek dodnes.

Na pěti tisících metrech čtverečních se zde nyní nacházejí dvě oddělené zahrady v japonském stylu. Starší z nich, Zahrada tří bran, začala vznikat roku 1994. Jedná se o zahradu spíše statickou, určenou k pozorování. Je také menší z obou japonských zahrad, zaujímá zhruba 350 m2.  Jejím základem je prostor vyznačený symbolem jin/jó zpracovaný v zámkové dlažbě. Na jejím drsném povrchu se  snadno vytváří patina a zároveň citlivě harmonuje s okolím domu, před nímž se nachází. Brány této zahrady tvoří živé oblouky spojených stromů, dvě vytváří páry jedlovců kanadských (Tsuga canadensis), tu třetí habr (Carpinus betulus). Ještě nějaký čas potrvá, než rostliny zmohutnějí a vytvoří žádaný dojem. Při průchodu pod živou klenbou bran se člověk musí mírně sklonit. Tento pohyb vyvolá, byť neuvědoměle, pocit pokory vůči jinému světu, do nějž člověk vstupuje. Není v něm pánem, nýbrž rovnocennou součástí přírody, podřízenou zákonům, které jsou starší, trvalejší a ve všech ohledech nadřazené zákonům lidským.

Jedním ze základních prvků japonské zahrady je hradba, jež ji vyděluje z okolního světa, prozaicky řečeno oplocení. Může mít celou řadu podob, od mohutné cihlové či kamenné zdi přes dřevěné či bambusové ploty. Zahrada tří bran, přiléhající k obytnému domu, je obehnána živým plotem zeravů (Thuja occidentalis), na jehož sytě zeleném pozadí se odrážejí dvě ze tří kamenných luceren. Po vydlážděném tvaru již zmíněného symbolu se lze pomalu přemísťovat a pozorovat vytvořenou scenérii z různých úhlů. Polovinu symbolu vyplňuje trávník s tvarovaným solitérním tisem (Taxus baccata), v druhé polovině se nachází malé jezírko a plocha světlého štěrku s pěti kameny ve tvaru souhvězdí Cassiopea. Kameny uspořádané do tvaru souhvězdí naznačují propojení pozemských a nebeských prvků. Vodní živel je zde zastoupen jak skutečnou vodou, tak naznačeným štěrkovým oceánem s ostrovy.

Nad hladinou jezírka se klene baldachýn větví tvarovaného habru, části jedné z bran. Kmen a větve habru, jenž je v zahradní tvorbě poněkud nedoceněnou rostlinou (jehož výtečné vlastnosti však dobře znají bon-sajisté), vytvářejí půvabné oblé křivky a je-li strom upravován šetrným řezem, poskytuje překrásnou podívanou i v zimě. V Japonsku se lidé na zimu se zahradou neloučí, naopak, již při úvahách nad její budoucí podobou přemýšlejí o tom, jakými prvky nejvíce podtrhnou nostalgický půvab zimy. V dubnu a květnu rozjasní habrem zastíněnou část zahrady květy azalek a rododendronů, jejichž syté barvy září na pozadí kůrou pokryté půdy.

Na opačné straně pozemku, v sousedství druhé obytné budovy, se na ploše cca 1 100 m2 prostírá Zahrada nad řekou. Japonské zahrady se dělí do velkého počtu skupin na základě různých kritérií – účelu, vnější podoby, nebo dominantních prvků. Větší zahrady v sobě slučují různé vlastnosti, můžeme je posuzovat podle rozlohy a charakteru výchozího a výsledného prostoru (zvlněný či plochý terén) či základních prvků scenérie (kameny, voda). I zběžný pohled na historii vývoje orientálních zahrad nám prozradí, že většina z nich je směsí mnoha typů, jež v průběhu staletí vznikaly. Při dodržení zásadních pravidel asymetrie a dynamiky je pak konečný obraz každé z nich jedinečným dílem. Opak by koneckonců popřel ideál tvůrčího umění, jehož náplní je objevování a vytváření krásy. Kopie, jakkoli dokonalá, zůstává pouze kopií a hledání krásy je podmíněno svobodou představivosti.

Zahrada nad řekou je ve své podstatě zahrada procházková doplněná o úsek s čajovou chýší, jež tvoří „zahradu v zahradě“. Rozlehlé zahrady rozkládající se v okolí japonských sídel zahrnují třeba i několik „čajových zahrad“ s chýšemi různých typů. Zahrada nad řekou byla inspirována procházkovými zahradami dob Heian, Kamakura a Edo. Ty se vyznačují důrazem na pohyb, zahrnují osobitý vodní prvek, potok proudící do jezírka, a výrazně těží z účinku vypůjčené scenérie.

Zahrada nad řekou je ohrazena klasickou bíle omítnutou zdí se střechou z keramických tašek. Vstupní prostor tvoří brána s dřevěnými dvoukřídlými vraty strážená dvěma kamennými lvy. Dvojice symbolizuje mužský a ženský prvek, lev, na rozdíl od lvice, má tlapu položenou na kouli. Brána zahrady se každé ráno otevírá a večer zavírá.

Za branou se po pravé straně zdvihá sedm kamenných stupňů, které zavedou návštěvníka na počátek kameny vydlážděné stezky. Teprve zde se před ním otevře první pohled na vyvýšený úsek zahrady. Základem je zde široká plocha trávníku, za ním se naproti bráně tyčí bílá zeď, jež tvoří dokonalé pozadí tvarovaným rostlinám. Dlážděný úsek stezky vede po levé straně podél skládané nízké zídky osázené nevysokými tvarovanými jehličnany.

Jednou ze zásad procházení japonské zahrady – ačkoli i zde existují výjimky – je pohyb po směru hodinových ručiček. Vychází z japonského zpracování geomantických zásad „teorie proměn“ čili ji-jin, japonsky souhrnně eki (podle základní životodárné síly ki). Číňané vypracovali systém osmi trigramů zastupujících přírodní prvky a jevy seřazené v kruhu v pořadí země, hora, voda, vítr, hrom, oheň, jezero, nebe. Zároveň tyto prvky tvoří protikladné páry: země a nebe, hora a jezero, hrom a vítr, voda a oheň. Energie ji / ki, základ života, proudí podle této teorie od východu symbolizovaného hromem (vzestup energie, jaro) k jihu (symbol ohně, zastupuje záři, jasné světlo a léto), pokračuje na západ k jezeru (symbol bohaté sklizně a radosti) a míří na sever k vodě (zklidnění, zima). Cyklus končí a zároveň znovu začíná symbolem hory. V nejsložitější podobě zahrnuje vzorec pohybu energie celkem čtyřiašedesát hexagramů složených ze základních trigramů (mnozí jistě poznají základ slavné čínské Knihy proměn – I-ťing). Hexagramy na počátku cyklu – na severu – jsou silně prostoupeny energií jang/jó, která u hexagramů směrem k jihu zvolna ustupuje a je nahrazována energií jin/in. Seřadíme-li si příslušné světové strany do kruhu jako na kompasu, vidíme, že ideální pohyb začíná na severu (přesněji na severozápadě), pokračuje ve směru hodinových ručiček přes východ, dále na jih, kde energie ki nabývá plně kvality jin/in a míří k západu. Těmito zásadami se má v zájmu zachování rovnováhy energie řídit veškerý pohyb v zahradě, ať už se jedná o vodní tok či chůzi. Stezky jsou navrženy tak, aby byl lidský pohyb v souladu s tokem energie správně dodržován, a jsou proto zcela nezbytným prvkem zahrady. Člověk, jenž po stezce kráčí, se stává součástí energie zahrady, jejím nositelem, a přispívá k zachování rovnováhy. Současně rovnováha energie zahrady kladně ovlivňuje tělesné a psychické pochody návštěvníka.

Po levé straně stezky stojí skupina žulových balvanů, pocházejících od Sedlčan. Nejvyšší z nich, menhir o výšce 3,5 m, představuje Buddhu. Prostranství kolem tohoto kamene je vysypáno tmavým štěrkem, v Japonsku tradičně používaným pro vyznačení posvátných a rituálně čistých míst. Tento kámen a malá kamenná plastika ochranného božstva cest v jeho blízkosti nestojí na svém místě bez důvodu. Podle velmi složitých pravidel vycházejících z tabu kata imi, volně přeloženo „směr,“ je pro jakoukoli osobu v každé denní či noční době nežádoucí začínat cestu ve směru na severovýchod, neboť podle čínské a japonské geomantie v tomto směru sídlí síly zla. Japonská vynalézavost časem dokázala překonat mnohé z nesčetných geomantických tabu a jedním ze způsobů, jak zvrátit nepřízeň nevhodného směru v pravý opak, je umístění symbolu ochranného božstva džizó, jak nám radí nejstarší známý japonský spis o budování zahrad, Sakutei-ki. Vysoký kámen, který by tedy podle jednoho z pravidel v tomto směru vůbec neměl stát, působí, je-li v blízkosti symbolu džizó, naopak velmi příznivě a zabraňuje svou přítomností výskytu škodlivých sil. Jedním z půvabů vytváření japonské zahrady je právě hra s různými tabu, na něž japonští tvůrci zahrad vynalezli bezpočet léků v rozmanitých způsobech, jak je obejít. Představa tabu zní modernímu člověku pošetile, dokud si neuvědomí, jak pevně jsou zakořeněna v našem každodenním životě: jen mají v našich krajích spíš podobu černé kočky či pátku, který připadne na třináctý den v měsíci. V japonské zahradě se právě různá tabu značnou měrou podílela na vytváření zásad estetiky (a zároveň estetické preference vytvářely pravidla, která tabu poněkud oklikou potírala). Prostranství v okolí menhiru a plastiky džizó je vysypáno štěrkem. Naproti vysokému kameni roste na trávníku, po pravé straně stezky, borovice zasazená v ostrůvku světlého štěrku.

V ohybu se stezka zužuje, úsek dlážděný pískovcovými kvádry vystřídají oblé tvary nášlapných kamenů. Zde se také cesta dělí, neboť návštěvník se nachází u vstupu do čajové zahrady. Její dominantou je dřevěná čajová chýše uprostřed trávníků. Zatím je z hlavní stezky dobře viditelná, ale až javor dlanitolistý (Acer palmatum) zasazený v místě, kde se cesta dělí, trochu povyroste, bude přímý výhled zakrývat. Pak se chýše objeví před návštěvníkem o něco později, vznikne efekt překvapivého pohledu, který je nedílnou součástí japonských zahrad. Vedle chýše stojí klasická kamenná lucerna kasuga na sloupku s podstavcem, u okraje paloučku čajové zahrady se blýská zrcátko vody v nezbytné kamenné nádobě cukubai.

Po návratu z odbočky do čajové zahrady se cestička z nášlapných kamenů stáčí a pokračuje kolem třináctistupňové pagody vyjímající se na pozadí starých jalovců k prameni potoka, který vyvěrá mezi velkými balvany. Směr toku potůčku plně odpovídá zásadám knihy Sakutei-ki, jež je zpracovává na základě výše zmíněné teorie eki. Voda je pokládána za nositele energie a zároveň prvek, který vyrovnává rozdílný energetický náboj plochých a vyvýšených míst. Odlišné vlastnosti má též energie proudící a stojaté vody. Tvar koryta a směr proudu se řídí základním směrem energie procházející cyklem trigramů zastupujících přírodní prvky a jevy. Do původní čínské koncepce Japonci důmyslně vetkali víru v ochranná božstva čtyř světových stran symbolizovaná barvami a zvířaty: východ ovládá Modrý drak, západ Bílý tygr, jih Šarlatový pták a sever Černá želva. Symboly těchto božstev jsou v zahradě tradičně zastoupeny potokem pramenícím na východě (Modrý drak, seirjú), cestou vedoucí na západ (Bílý tygr, bjakkó), jezerem na jižní straně (Šarlatový pták, suzaku) a pahorkem či vyvýšenou částí zahrady na severu (Černá želva, genbu). Za ideálních podmínek má potok pramenit na východ od hlavní budovy a protékat pod ní v jihozápadním směru a stezka se má vinout podél něj. Za těchto okolností, podle japonského výkladu feng-šuej, voda, jíž ovládá geomantický symbol Modrého draka smyje ze stezky všechny nepříznivé vlivy.

Úsek nalevo od potoka, stojí-li člověk čelem ve směru jeho proudu, se nazývá Země Modrého draka a představuje čisté, bezpečné území. Vnitřní oblouk potoka označují japonští zahradníci za břicho modrého draka a pokládali jej za nejpříhodnější bod pro stavbu domu. Tento typ potoka, nazývaný jarimizu, byl téměř nezbytným prvkem zahrad éry Heian.V případě Zahrady nad řekou pravidla určující vlastnosti jarimizu výtečně odpovídají geografické situaci, neboť potok zároveň v souladu se záměrem tvůrce kopíruje směr toku Vltavy, linoucí se hluboko pod zahradou, a protéká pod obytným domem, který lze považovat za obdobu japonské hlavní budovy. Podle další geomantické teorie zaznamenané v Sakute-ki zajišťuje směr potoka od severu (který spolu s východem symbolizuje vodu – prvek jin/in) na jih (jenž je spolu se západem stranou ohně – prvek jang/jó) harmonii mezi oběma protikladnými prvky.

Cestička podél proudu potůčku je vydlážděna oválnými šlapáky. Jsou zasazeny tak, aby usměrňovaly rytmus chůze a sladily jej s křivkami potůčku. Břehy jsou obklopeny drobnějšími žulovými balvany  a oživeny výsadbou nízkých rostlin a tvarovaných jehličnanů. Podél celého proudu potoka ve vyšší části zahrady jsou u paty bílé zdi zasazeny jehličnany.

Podél potoka dojde člověk k místu, kde se severovýchodní břeh zdvihá podél zdi k umělému ostrohu, jenž zároveň tvoří část zdi spodní zahrady. Potok se zde vnořuje do skály a ostroh, tvořený žulovými balvany a výsadbou jehličnanů, opticky splývá s kopci na obzoru na opačném břehu Vltavy. Výtečné umístění pozemku umožnilo tvůrci zahrady plně využít účinek vypůjčené scenérie. Ostroh budí dojem horské krajiny, stromy vyrůstají mezi omšelými kameny, tu a tam září na pozadí šedi zvětralé žuly trs tuhé horské trávy či jasná skvrna zeleného mechu.

V tomto místě návštěvník sestoupí po sedmnácti schodech do nižší části zahrady, jíž vévodí rybník – symbol Šarlatového ptáka. I tato část zahrady je zleva vydělena z okolního prostoru zdí, jež ohraničuje pozemek, zprava splývá s galerií obytného domu. Po levé straně vedle schodiště je část zdi vybudována z přírodních kamenů a naznačuje průrvu ve skále, odkud proudí potok napájející jezero. Pokud se člověk pod schodištěm otočí, tyčí se nad ním dvojitá terasa vybudovaná z přírodních kamenů a osázená jehličnany. Dům je v této části upraven jako zastřešená vyhlídková terasa s tokonomou, odkud lze zahradu pozorovat za deštivého počasí. Po třech dřevěných schodech lze sestoupit až k rybníčku obývanému barevnými japonskými kapry.

Jezero je lemováno oblými šlapáky, které přesahují nad jeho hladinu, a několika velkými žulovými balvany. Zde se rostlinná výsadba omezuje na úsek při schodišti vedoucího z vyššího úseku zahrady a podél zdi, okolí jezírka tvoří pouze kamenná obruba a palouk, jemuž vévodí mohutná borovice drobnokvětá (Pinus parviflora) dovezená z Japonska. Na ploše vysypané světlým štěrkem vedle tří dřevěných stupňů k jezírku stojí kamenná lucerna. Jezírka a rybníky o menší rozloze, bez ostrovů, se nazývaly kami ike a byly sídlem šintoistických božstev kami. Ta byla považována za čistá, posvátná místa, podobně jako světlým štěrkem vysypané plochy niwa. Dnes se světlý štěrk, s výjimkou tradičních ploch niwa, používá především ve světských částech zahrad, kdežto tmavý nalezneme spíš v chrámových okrscích a na místech, jež jsou pokládána za rituálně očištěná z hlediska buddhistické věrouky, či jsou obývána božstvy kami z hlediska šintoismu.

Dřevěná plošina v čelní části přiléhá těsně k břehu jezírka a opticky snižuje výšku obvodové zdi. Tmavá barva dřeva a bělost omítky tvoří zajímavý kontrast. Uprostřed zdi se nachází obdélníkové „okno,“ nabízející výhled do venkovní krajiny. Dřevěná plošina může sloužit  k odpočinkovému posezení, zároveň však i jako jeviště pro klasické hudební či básnické vystoupení v japonském duchu. Takováto místa byla v klasických zahradách nezbytná, neboť Japonci odedávna upřednostňovali pobyt ve venkovním prostředí, neradi se zavírali za zdmi domů. Ideálem japonské architektury dodneška zůstává dům, který splývá se zahradou. Vrcholem důmyslu jsou klasické stavby, u nichž lze odsunout nejen dveře, nýbrž celé stěny.

Vedle dřevěné plošiny se nachází prvek, jenž je oblíbenou součástí moderních japonských zahrad: šachovnice tvořená světlými políčky čtvercových kamenných desek a tmavými políčky mechu a zeleně. Ostré úhly a přímky šachovnice kontrastují s volnými liniemi okolní zahrady a ladí s rovnou plochou dřevěné plošiny a obvodové zdi.

V tomto místě zahrada končí. Rybník tvoří její vrchol, jako stěžejní prvek celé kompozice, zásobárna energie proudící od východu. Návštěvník ji může opustit po zastřešené galerii vedoucí po obvodu domu a zamířit k Zahradě tří bran. Na této cestě míjí miniaturní alpinum, vybudované na svahu v přírodním břidlicovém skalisku. Otvírá se před ním zvlněná plocha pěstěného trávníku a za ním další úchvatný výhled do údolí Vltavy a krajinu na opačném břehu řeky.

Zahradu je možno navštívit viz inzerát v tomto časopise.