Cubó-Niwa

V Japonsku se těší velké oblibě malé zahrádky, tzv. cubó – niwa, které si lidé mohou vytvořit i na velmi omezeném prostoru – na balkoně, v rohu dvora či střechy nebo na podobném místě. Název je odvozen od základní plošné míry 3,24 m 2 , tedy 1×1 ken (1,80 m). Jedná se o rozlohu dvou rohoží tatami (velikost tatami je 1 x 0,5 kenu) a v Japonsku se rozloha zahrady či pozemku pravidelně uváděna v cubó, proto tedy cubó niwa.

Tyto malé zahrádky krášlily Japonské domy od samého úsvitu historie, ačkoli největšího rozkvětu dosáhly v období mezi 15. a 18. stoletím. Japonské obytné stavby tvořilo vždy několik budov spojených zastřešenými chodníčky. Strohost architektury císařských paláců a šlechtických sídel v prostorech nacházejících se podél těchto „uliček“ a na nádvořích zkrášlovalo často i několik zahrádek cubó, které v zásadě hrály ve venkovním prostoru stejnou úlohu, jako tokonoma v interiéru. Na úpravu vnějšího prostranství se kladl značný důraz, jelikož paláce japonské šlechty nebyly místem, kde by se zdržovala výhradně rodina majitele. Ve středověkém Japonsku neexistovala veřejná sídla úřadů. Jestliže byl šlechtic zvolen soudcem, nedocházel do úřadu, ale sídlem soudu a místem konání soudních jednání se stal jeho palác. Již z tohoto důvodu byla reprezentativnost budov včetně jejich exteriéru velmi důležitá. Zahrádce cubó se z tohoto důvodu často říká „zahrada mezi budovami“.

Obnovení diplomatických vztahů se zahraničím v 17. století přineslo rozmach obchodu a obchodníci si v té době nejen přišli na nemalé jmění, ale významně postoupili na společenském žebříčku. Mnoho významných umělců, často se jednalo o mistry čajového umění zběhlé v několika uměleckých oborech, pocházelo z rodin obchodníků. Dříve bylo umění spojené se vzděláním téměř výhradně doménou šlechty. Ve feudálním Japonsku obchodníci nevlastnili půdu a pozemky na venkově, na nichž by jako šlechta mohli vytvářet zahrady, ale obydlí těch nejbohatších tvořil vedle obytné budovy rozlehlý komplex skladišť s hotovým labyrintem zastřešených chodníčků. To bylo prostředí přímo ideální pro vytváření zahrádek cubó a obchodníci se této příležitosti rychle chopili. Dům movitého obchodníka, kromě přilehlých skladišť, zpravidla tvořila přední část obrácená do ulice, nazývaná miso neboli obchod. Ta byla přístupná veřejnosti. Tuto budovu odděloval dvůr od soukromých částí obydlí (přijímací salon zašiki, vnitřní místnost nakanoma a kuchyň daidokoro, odpočinková místnost tearai, koupelna judono a někde i místnost vyhrazená čajovému obřadu čašicu). Čtvercový dvůr obklopený těmito budovami lemovala veranda ungawa, ideální místo k pozorování cubó ve dvoře. V horkém a vlhkém japonském létě sloužily vnitřní dvory k odvětrávání přilehlých budov. V téže době zároveň vznikl koncept čajových zahrad a zahrádky cubó v sídlech obchodníků často kopírovaly jejich jednotlivé prvky, vlastně připomínaly jakési výřezy těchto zahrad. Vyznačovaly se specifickou symbolikou, kupříkladu určité postavení několika kamenů upomínalo na konkrétní scenérii buďto ve volné přírodě, nebo ve velké známé zahradě. Při osazování se museli tvůrci omezit na rostliny upřednostňující zastíněné stanoviště, a tak i zde „řeč květin“ (přesněji rostlin) prodělala určité změny.

Jedna z mála zahrádek cubó, které si našly cestu i do turistických průvodců, je Totekiko, jež se nachází v části komplexu chrámu Daitoku-dži nazývané Rjógen-in, kde tvoří jednu z pětice zahrad. Založil ji roku 1958 Gakušo Nabešima. Těší se pověsti nejmenší suché zahrady v celém Japonsku. Sestává ze štěrkové plochy a dvou skupin kamenů obklopených soustřednými kruhy a spojených několika brázdami a hřebeny ve štěrku. Nachází se na maličkém nezastřešeném prostoru, slunce ji osvětluje jen krátce kolem poledne a v zimě ji občas pokryje slabý poprašek sněhu. Je zobrazením zenového pořekadla „čím tvrdší je kámen hozený do vody, tím více zčeří vodu.“

Moderní architektura se zejména v posledních desetiletích zaměřila na cubó jako součást velkých rodinných domů. Nová generace japonských architektů vnesla do klasických vzorů oživení a u řady domů je cubó již součástí projektu. Velmi oblíbeným trendem je podlouhlý úsek, který začíná venku a proniká až do domu, který dělí na dvě části. Tato „odrůda“ cubó se nazývá tori-niwa, neboli zahrada protínající dům. Současné Japonsko se potýká nejen s omezeným prostorem, nýbrž i s nedostatkem vody a podle mínění některých architektů tento problém ohrožuje samotnou existenci velkých zahrad. Touha po blízkosti zeleně ve městech vytváří ideální podmínky pro experimentování s různými formami cubó, které v 50. a 60. letech 20. století prodělaly obdobnou renesanci, stejně jako v době, kdy je na přelomu středověku a novověku dovedli k dokonalosti bohatí obchodníci.