Moderní japonské zahrady

Veškeré typy japonských zahrad, vzniknuvší v průběhu historického vývoje, spadaly do dvou skupin: dělily se na zahrady chrámové a světské. Obě skupiny zahrnovaly všechny druhy zahrad, ty se však vyznačovaly určitými specifickými prvky v závislosti na tom, zda náležely chrámovému okrsku či světské budově. V tomto smyslu byly neoddělitelně spjaty s architekturou, neboť až do 2. poloviny 19. století v dosud feudálním Japonsku existovaly z architektonického hlediska pouze dva druhy staveb – náboženské a obytné, pomineme-li hrady, které jsou osobitou a zvláštní kapitolou. Zahrady v okrscích chrámů lze označit za předchůdce veřejných parků, neboť byly přístupné všem návštěvníkům chrámu; zahrady soukromých sídel spatřili pouze příbuzní a hosté pána domu. Kromě nařízení týkajících se dodržování hygieny a pořádku neexistoval systém úpravy a údržby veřejných prostor měst.

Za šógunátu Tokugawů se vládní úřady světského charakteru nacházely přímo v sídlech šlechty. Školní výuce dětí méně majetných vrstev obyvatelstva se věnovaly buddhistické chrámy, šlechta zaměstnávala soukromé učitele. Teprve v období éry Meidži (Osvícení), kdy po svržení šógunátu a obnovení císařské vlády v roce 1868 nastoupilo Japonsko cestu převratných společenských změn, více se otevřelo  světu a hledalo inspiraci i na západě. Nová struktura společnosti a forma vlády vyžadovaly vytvoření typu staveb určených institucím a k veřejnému užívání, jako jsou sídla úřadů, vládní budovy, školy, muzea, železniční stanice, hotely, poštovní úřady, banky, továrny apod. Pro Japonce však bylo nemyslitelné stavět budovy, jimž by chyběla venkovní část – tedy zahrada -, a proto nová doba postavila před japonskou zahradní architekturu nemalou výzvu v podobě potřeby vytvoření nových zahradních stylů.

Japonsko nejen čerpalo z evropských zkušeností v oblasti modernizace státu, ale dychtivě vstřebávalo umělecké podněty. Synové ze šlechtických rodin přijížděli ze studií v Evropě silně ovlivněni západní kulturou a vytvořili most, po němž putovaly do Japonska kulturní výpůjčky v oblasti vzdělání, architektury, umění – a zahradní tvorby. Kromě budov a zahrad panských sídel v evropském stylu byl nevídanou novinkou veřejně přístupný městský park světského charakteru, který tvořil součást městské výstavby a nepatřil buddhidstické či šintoistické svatyni. Nová vláda éry Meidži se rozhodla zřídit městské parky podle evropského vzoru, nicméně v té době se nejednalo o změnu hmotnou, ale více méně „na papíře“: konkrétně v Edu (Tokio) vláda zpřístupnila veřejnosti již existující zahrady, které tvořily součást sídel šlechty či chrámových okrsků. Oproti očekávání vlády nebyla veřejnost potěšena – novinka lidem přišla podivná a cizí. Řada vlastenecky smýšlejících Japonců také odsuzovala kopírování západních vzorů, o čemž svědčí kupříkladu případ žhářství, jemuž podlehla budova britského velvyslanectví v areálu Gotenjama, dřívějším šlechtickém sídle. Pravděpodobně jej vyprovokovala zmínka v novinách, kde oblíbený spisovatel zahradu Gotenjamy nepřímo přirovnal k londýnskému Hyde Parku.

Prvním skutečným veřejným parkem vybudovaným za tímto účelem byl tokijský park Hibija. Jeho tvůrcem byl profesor zemědělské fakulty Tokijské císařské univerzity Seiroku Honda a velká část parku – zhruba 70% – byla navržena v evropském stylu, zbytek zcela v japonském duchu. Části nebyly vzájemně propojené, ani na sebe nenavazovaly. Podobné zpracování evropského námětu, tedy ostře oddělené setkání dvou světů, se objevuje i v zahradách soukromých sídel z té doby: jmenovat lze sídlo Seibikan v prefektuře Aomori (1909) a sídlo rodu Furukawa v Tokiu (1919). Tyto zahrady navrhovali s nezbytnou pomocí tradičně vzdělaných japonských zahradníků buďto Japonci, kteří studovali v Evropě, nebo evropští odborníci, kteří na pozvání japonské vlády působili na místních vzdělávacích institucích. Jedním z nich byl anglický architekt Josiah Conder, jenž roku 1913 navrhl zahradu Mitsui Clubu a na žádost zadavatele do ní zapojil i čistě japonské prvky.

Japonci se samozřejmě nevzdali svých původních zahrad. Roku 1894 se konfuciánský učenec Júkó Maebe zhostil úkolu navrhnout veřejný park v Naře a pojal tento projekt zcela v tradičním stylu. Japonci se nesnažili přizpůsobit evropské prvky domácímu stylu a harmonicky je včlenit do osvědčených vzorů. Velmi dlouho kupříkladu zapojovali do japonských zahrad oddělené úseky, jakési výřezy v evropském stylu, přesně tak, jako Seiroku Honda u parku Hibija. Projevovali zájem o evropské zahrady, ale očividně považovali západní a východní styl za nesmísitelný a nepropojitelný.

Japonci projevovali velký zájem o evropské vědy a touto cestou k nim dospěly i nové, vědecké metody budování zahrad. Zdroji se staly nové studijní obory – lesnictví, kde Japonci tíhli k německému vzoru, a zahradnictví, kde dávali přednost anglickým a francouzským odborníkům. Absolventi lesnické fakulty založili Japonskou zahradnickou společnost (Nihon tejen kjókai) a při zahradnické fakultě vznikl Japonský institut zahradní architektury (Nihon zóen gakkai). Plodem spolupráce zástupců obou organizací se stala zahrada svatyně Meidži v Tokiu dokončená roku 1926.

Za éry Meidži prožívala zahradní tvorba, především v tradičním stylu, značný vzestup. V důsledku společenských změn vzrostl počet stavitelů soukromých zahrad. Dříve směla zahradu vlastnit pouze dvorská šlechta, feudální páni a klér, kdežto nyní každý, kdo měl dostatek finančních prostředků, tedy obchodníci, vládní úředníci a statkáři. Typickými představiteli sídel této doby jsou vily na úpatí hory Higašijama v Kjótu. Rybníky a vodní toky těchto zahrad napájelo díky nově zbudovanému modernímu potrubí jezero Biwa na východ od Kjóta. Jednou z nejvýznamnějších a nejnavštěvovanějších zahrad této doby je Muran-in, kterou založil státník Aritomo Jamagata. Třebaže upřednostňoval čistě japonský styl krajinné zahrady, idealizované povolenými drobnými „opravami“ nedokonalostí reálné přírody, nenechal se svazovat přísně formulovanými tradičními pravidly kjótské tvorby a využil ve výsadbě jedle považované jinak za zcela nevhodné. Jamagata oceňoval, že tyto stromy rychle rostou a vbrzku obohatí zahradu o působivý prvek lesních velikánů. Využíval zkušeností slavného zahradníka Džiheje Ogawy, jenž se podílel na opravách a úpravách prakticky všech kjótských zahrad. Znovuobjevenou novinkou byl v této době trávník, nezbytná součást evropských zahrad a prvek, který Japonci dříve přejali z korejské zahradní tvorby. Japonský trávník se od evropského liší, jelikož japonské druhy trav nepotřebují časté stříhání a Japonci u nich obdivují syté zlatožluté zbarvení v chladných měsících.

Trvalo poměrně dlouho, než vyrostla nová generace zahradníků, kteří začali vytvářet zahradní styl odpovídající novému stylu městské architektury. Zpočátku bylo zvykem obklopit budovu v evropském stylu kopií evropské zahrady – např. francouzským parkem. Tvůrci těchto zahrad bývali často absolventi lesnické a zahradnické fakulty, kteří sice ovládali nové metody pěstování rostlin, avšak zaostávali po umělecké stránce. Museli spolupracovat s japonskými zahradními odborníky, kteří vytvářeli návrhy. Stavitelé zahrad navíc požadovali evropský styl poměrně vzácně a výsledkem této spolupráce byly zahrady na první pohled čistě japonské, kde pouze péče o rostliny využívala zámořských poznatků.

Výše zmíněný park Hibija nebyl první západní zahradou na území Japonska, ani první zahradou, jíž by vybudoval odborník v jiném oboru než v tradiční zahradní tvorbě. Kupříkladu francouzskou zahradu paláce Akasaka navrhl koncem 19. stol. architekt Otokuma Katayama na základě vědomostí načerpaných za studií ve Francii. Jednalo se však o ojedinělý případ a teprve ve 20. stol. se zahradní tvorbou začali úspěšně zabývat absolventi jiných než zahradních oborů. Jedním z nejznámějších byl Mirei Šigemori, jemuž je věnována kniha Christiama Tschuma z roku 2007, propagátor novátorských přístupů, zakladatel Kjótské zahradnické společnosti a autor šestadvacetidílného díla Ilustrovaná příručka historie japonské zahrady z roku 1938. Plodný dějepisec vytvořil na 240 zahrad po celém Japonsku a na řadě dalších se podílel. Jeho nejslavnějšími díly, kromě hlavní budovy chrámu Tófuku-dži v Kjótu, jsou čajová zahrada Tenrai-an a zahrada soukromého zadavatele Macua Taiši. Úspěchů v zahradní tvorbě dosáhli architekti Tógo Murano (zahrada na dvoře hotelu Mijako v Kjótu z roku 1960), Jošida Isoja (zahrada muzea Jamato Bunku, 1960), Tange Kenzó (zahrada správního úřadu prefektury Kagawa, 1958), nebo Horiguči Sutemi (zahrada Uraku, 1972). Nové prvky vnesli do zahradní tvorby sochaři Nagare Masajuki a Seidži Šimizu. Všichni tito tvůrci, ať už obohatili zahrady o vlastní invence či o evropské výpůjčky, vždy využívali znalostí odborníků v tradiční zahradní tvorbě.

Tvůrci, kteří dosáhli vzdělání v jiných oborech, zejména uměleckých, přistupovali k zahradní tvorbě mnohem volněji a osobovali si větší prostor pro představivost a fantazii. Stále však čerpali z tradičních zdrojů. Velmi populární abstrakce oživila popularitu suchých zahrad, nové, často omezené prostory v moderní městské výstavbě – dvory, balkony a střechy – přitáhly pozornost k rozvoji stylu cubó. V zásadě lze říci, že zahrádečky cubó jsou v současném Japonsku nejrozšířenějším typem zahrady, přihlédneme-li k dvěma zásadním faktorům: stísněnosti obytných prostor ve městech a japonské vášni pro zahrady. Od poloviny 60. let však přibývá zahrad z hlediska rozlohy na opačném konci škály. Rychlý růst ekonomiky tehdy umožnil budování rozlehlých parků ve velkoměstech, jimiž se města snažila kompenzovat nutnou výstavbu obytných a veřejně funkčních budov. Podobné zahrady tvoří součásti areálů muzeí, kupříkladu Farmářské muzeum v Ósace, kde se velká část expozice nachází mimo budovy. Vesnické muzeum éry Meidži v Aiči, Lesní park Nopporo na ostrově Hokkaido a další. Úprava těchto parků je tradičnímu vzoru často na hony vzdálena. Moderní zahrady ale tradiční tvorbu nevytlačily a ani zahradní architekti se neomezují výhradně na jediný styl. Je zcela běžné, že tvůrce, který se proslavil neotřelým a novátorským přístupem, navrhne na žádost konzervativního zadavatele zcela klasickou zahradu. Japonci si ostatně uvědomují přitažlivost tradičních zahrad pro západní milovníky umění a v posledních dvaceti letech studium prastarých vzorů zažívá obrodu.

Z pohledu architekta Teidžiho Itoha, autora knih Japonské zahrady, Elegance japonského domu a řady článků na téma architektury a zahradního umění, mělo přijetí nových prvků v rámci moderního vývoje, započatého nástupem éry Meidži, kladný i záporný vliv na panoráma japonského města. Směs starého a nového, východního a západního, přinesla vítané zpestření a oživení a rozšířila tvůrčí možnosti i obzory architektů a zahradníků. Na druhé straně utrpěla dříve ucelená a harmonická struktura, zejména tam, kde se nepodařilo vhodně skloubit zajímavé, avšak nesourodé prvky. To se však zcela jistě netýká pouze Japonska a po celém světě zbývá jen málo lidmi obývaných míst, jejichž tvář by dosud neovlivnila rychlost přenosu kulturních výpůjček umožněná moderní dopravou a sdělovacími prostředky. Tak jako japonskou architekturu a zahradní tvorbu proměňuje vliv sousedů i zámořských států, japonská architektura a zahradní tvorba proniká nejen tam, kde sídlí komunity japonských imigrantů, ale všude, kde se najdou lidé, jimž učarovala jedinečnost a krása japonských zahrad. Kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně byste nečetli tento článek.