Zahradní komplex museum Adači

V roce 2003, na popud vydavatelů čtrnáctideníku Journal for Japanese Gardens, který vychází v 37 zemích, skupina japonských, amerických a australských odborníků přes zahradní architekturu zvolila do užšího výběru soutěže japonských zahrad cekem 389 veřejně přístupných zahrad. Posuzovatelé, z nichž každý v několika předchozích letech navštívil více než padesát zahrad, si k hodnocení kromě základních estetických pravidel stanovili řadu hledisek, mezi nimi například i soulad zahrady s okolními stavbami, kvalitu služeb návštěvníkům, úroveň péče o zahradu a celkový postoj jejích zaměstnanců. Poněkud překvapivě nejvyšší příčku nezískala žádná z klasických zahrad běžně doporučovaných turistickými průvodci, ale zahradní komplex Adačiho uměleckého muzea (Adachi Museum of Art) ve městě Jasugi v prefektuře Šimane.

Nepoměrně věhlasnější zahrada vily Kacury v Kjótu získala až druhé místo. O tři roky později zahrada muzea Adači slavila tentýž úspěch znovu, tentokrát cennější s ohledem na větší konkurenci – zvítězila mezi 639 zahradami. Díky tomuto úspěchu a následné mediální popularitě se muzeum pyšní jednou z nejvyšších návštěvností mezi institucemi svého druhu – ročně uvítá přes půl milionu zájemců o malířské i zahradní umění.

Muzeum založil koncem 70. let obchodník a sběratel umění Zenko Adači (1899 – 1990). Třebaže v mládí neměl možnost získat rozsáhlejší vzdělání – studia ukončil po absolvování základní školy – byl obdařen silným estetickým cítěním. Ve čtrnácti letech si našel práci, denně vozil zákazníkům v přístavu Jasugi na káře dřevěné uhlí z venkova. Dokázal si získat další odběratele a zdvojnásobit odbyt a tehdy u sebe objevil obchodní talent. Plně jej zužitkoval po 2. světové válce, kdy si v Ósace otevřel velkoobchod s textilním zbožím. Výnosy z obchodu mu umožnily popustit uzdu svému koníčku a obdivovatel moderního směru japonského malířství se stal sběratelem obrazů.

Stejnou měrou jako obrazy obdivoval Zenko Adači zahrady, snad i proto, že touto uměleckou disciplínou se zabýval jeho otec. Podle zmínky ve vlastním životopise na Adačiho silně zapůsobila zahrada chrámu Undži, kterou navštívil ještě jako školák. Ve zralém věku 71 let, již jako známý sběratel, se rozhodl spojit obě své vášně dohromady. Roku 1980 zakoupil pozemky přilehlé k jeho rodnému domu a vybudoval muzeum obklopené zahradami. Tímto počinem si mimo jiné přál vyjádřit vděk svému rodišti a přispět ke kulturnímu rozvoji prefektury Šimane.

Kromě děl Seiha Takeuičiho, Gjókuda Kawaje, Šóena Uemury a dalších tvoří plných deset procent sbírky, čítající celkem 1300 obrazů, práce Adačiho oblíbence Taikana Jokojamy. Adačiho muzeum vlastní nejrozsáhlejší kolekci tohoto umělce v celém Japonsku. Roku 1977 na Jokojamově výstavě v Nagoji Zenka Adačiho uchvátil obraz „Listy červených javorů“, pokrývající dva ze šesti panelů skládací zástěny. Adači zjistil, že obraz pochází z Kitazawovy sbírky vyhlášené svou nepřístupností a malou ochotou zapůjčovat obrazy pro výstavy. Po tvrdošíjném dvouletém vyjednávání provázeném dramatickými zvraty se mu podařilo tento obraz a několik dalších Taikanových děl zakoupit.

Zenko Adači považoval zahradu za trojrozměrný obraz a často poukazoval na spřízněnost malířství a zahradní architektury v japonské kultuře. Historie jeho teorii podporuje, zahrada je v řadě historických i novodobých pramenů často nazývána „živým obrazem.“  Malířské směry v Japonsku nejednou ovlivnily směr vývoje zahrad (kupříkladu malby typu kara-e za éry Heian či tušová malba za éry Kamakura) a naopak. Podle Adačiho tvrzení pobyt v zahradě zvyšuje vnímavost vůči estetickým podnětům a zostřuje smysly, takže návštěvník je pak lépe připraven zachytit vzkaz malovaného obrazu. Z tohoto důvodu se budova galerie Adačiho muzea nachází až v zadní části areálu. Rovněž po zhlédnutí výstavy by měl člověk vstřebávat dojmy v poklidu zahrady, neboť tak v něm zážitek zanechá hlubší stopu, než když je z výstavního sálu vyvržen do rušného prostředí městské ulice.

Do budování muzea se Adači pustil s plným nasazením svého pověstného elánu. Dlouho a pečlivě se připravoval. Jezdil po celém Japonsku a hledal inspiraci ve slavných zahradách, kupříkladu na hradě Nidžó, či v sídle rodu Sumimoto. Velký dojem na něj udělala zahrada Hakusasonso, kterou vytvořil Kanecu Hašimoto.

Na původním projektu spolupra-coval s význam-ným zahradním architektem Kinsakuem Nakanem (1917 – 1995), jenž navrhl komplex tří zahrad sestávající z úseku cukijama-rinsen (krajina s horou), klasické japonské zahrady a suché zahrady. Po zahájení prací se opět vydal na cesty – tentokrát za účelem sběru kamenů a stromů ve volné přírodě. Jen z poloostrova Noto přivezl na 800 borovic a jedinečně tvarované balvany v suché zahradě pocházejí z koryta řeky Kosakabe v prefektuře Okajama. Pokud mohl, účastnil se budování zahrady denně, stále přemýšlel o každém detailu a osobně vedl tým zahradníků. Vybíral, kam který strom zasadit, kde umístit kameny, jaký bude sklon svahu či upravoval sklon větví zasazených dřevin. I po dokončení původního projektu zahradu dále rozšiřoval a obměňoval, a tak se dnešní podoba areálu od původního Nakaneho návrhu velmi liší. Zenko Adači o budování zahrady řekl: „Čím déle se jím člověk zabývá, tím více mu propadá. Dobře provedená zahrada zvýší estetickou kvalitu budovy a dodá celému prostoru celistvost“. Ve svém životopisu uvedl: „Opravdu krásná zahrada naplní člověka uspokojením. V divokém víru života moderní společnosti pociťujeme potřebu uniknout zmatku měst, duševně se očistit a věnovat alespoň chvilku sobě samým. Věřím, že japonská zahrada je místem, kde se člověk dokáže uvolnit, oázou klidu, a jako taková je duši Japonce nejbližší“.

Dnešní komplex zahrad zaujímá rozlohu 4 300 m 2, ačkoli díky umu zahradních architektů a kouzlu techniky vypůjčené scenérie působí mnohem rozlehleji. Zahrnuje celkem sedm zahrad, několik pavilonů včetně hlavní galerie s třemi výstavními sály, pavilonek s obrazy douga určený dětem a dvě kavárny. Poblíž hlavního vchodu se nalézá výstavní místnost věnovaná dílu slavného rodáka z Jasugi, keramika a básníka Kandžiroa Kawaje. Sbírka Adačiho muzea zahrnuje přes 200 jeho děl. U tohoto pavilonu se nalézá překrásná ukázka zahradního stylu cubó-niwa, na jehož dávných počátcích snad stály květinové obětiny duchům v koutech a nádvořích domů. Cubó v Adačiho muzeu je o něco větší než běžné zahrádečky tohoto typu a je osázena rostlinami, jež jsou působivé zejména v zářivém podzimním hávu.

Nejblíže vstupní bráně se nachází Jarní zahrada. Jejím dominantním prvkem je zpracování prostorového řešení, neboť zahrada působí nesmírně rozlehle. Je osázena rostlinami, které jsou nejatraktivnější právě na jaře, mimo jiné skupinami různobarevných azalek. Kontrast svěžích a zářivých barev rostlin a ploch čistě bílého štěrku vyvolává strhující dojem.

Jako další v pořadí následuje elegantní Mechová zahrada inspirovaná náladou starého Kjóta. Autorem návrhu je slavný zahradní architekt Saiči Kodžima. Je tvořena především mechem a červenými borovicemi, které jsou zasazeny šikmo. Stromy totiž pocházejí z horského svahu a podle Kodžimova názoru by bylo kruté nutit je, aby zničehonic musely růst vzpřímeně. Věřil, že zahradník musí naslouchat tichému šepotu rostlin a nechat se vést tím, co mu radí, jedině tak budou v zahradě prospívat a přispějí k celkové harmonické náladě. Právě v Mechové zahradě se nachází všech 800 borovic z poloostrova Noto a na vrcholu léta vyžaduje každá z nich individuální péči. Kromě běžné úpravy koruny zahradníci odstraní svrchní vrstvu kůry a odkryjí jasně červenou barvu kmene, jež dala stromům jméno. I zde tvůrce zahrady využil působení barev – červeň kmenů na pozadí zeleně mechu prostřídané plochami bílého štěrku přináší návštěvníkům silný estetický zážitek. V Mechové zahradě stojí nad potokem, ve skrytu zeleně, rustikální čajový domek Kansui-an, k němuž vede klasický klenutý můstek

Suchá zahrada s působivým můstkem z kamenné desky v popředí je hlavní zahradou muzea, zaujímá největší rozlohu. Byla navržena tak, aby připomínala obraz s jasně rozlišenými pásmy předního, středového a zadního plánu. Ačkoli v ní chybí voda, výsadba zahrnuje druhy rostlin zajímavé v různých ročních obdobích, kupříkladu azalky či javory. V jejím středu stojí tři kameny, které představují pramen široké řeky z bílého štěrku. V Suché zahradě využil Adači výtvarného prvku vypůjčené scenérie, když do kompozice začlenil hory zdvihající se v pozadí. Přímo uprostřed se nachází hora Kacujama, kde si za feudálních válek v 16. stol. zřídilo ležení vojsko rodu Mori před bitvou s rodem Amago. Právě hory v pozadí dodávají zahradě hloubku a v období letních dešťů, kdy jsou zahaleny mlžným oparem, až přízračnou, snovou krásu. Za deštivých dnů mohou návštěvníci obdivovat Suchou zahradu z čalouněných křesel útulné kavárny Midori.

Ze Suché zahrady vede stezka k Zahradě vodopádu Kitaku no taki. Tento úsek byl vybudován v roce 1978 v rámci oslav 8. výročí založení muzea. Vodopád měří 15 metrů a řítí se z umělé hory Curu-kame-san (Hora želvy a jeřába). Předlohou této scenérie byl Taikanův obraz „Vodopád v Nači“. Scéna budí dojem, že proud stékající z Curu-kame-san se vine mezi horami, aby nakonec vtekl do říčky, která protéká celým pozemkem muzea. Po poklidu Suché zahrady naplňuje člověka pohled na sílu vodního proudu zvláštním, vzrušivým napětím. Právě toto střídání nálad má člověku otevřít a rozjitřit smysly, aby byl připraven zachytit a procítit poselství výtvarných děl ve výstavních místnostech.

Další zastávkou je Jezerní zahrada s kavárnou Taikan. Na tomto úseku se nacházejí moderní výstavní budovy v západním slohu a v zájmu souladu je i okolí pojato v moderním, částečně západním stylu. S budovami kupříkladu ladí můstek přes jezírko sestavený z dvou hrubě opracovaných kamenných desek.Tři hlavní prvky, hladina vodní plochy, zeleň, jež se v ní zrcadlí a pás hor zdvihající se na obzoru vytvářejí harmonický celek. Rozměry a umístění všech prvků Jezerní zahrady byly nesmírně pečlivě zvoleny tak, aby tento úsek nabízel působivou, proměnlivou podívanou ze všech stran. Při pohledu z oken kavárny Taikan člověk rázem nabude dojmu, že se ocitl v další obrazárně.

Překrásným projevem pocty a obdivu, jenž Adači složil svému oblíbenci, je Zahrada borovic a bílého štěrku. V překrásné krajinné scenérii člověku před očima ožívá jeden z neslavnějších Taikanových obrazů Hakusa seišo čili Krásná pláž. I zde hrají významnou roli hory v pozadí. Svou překvapivou sílu živý obraz čerpá ze způsobu rozmístění mohutných balvanů v popředí. Tento styl využití kamenů a skalisek vešel do obliby vojenské šlechty za éry Momojama a popularitu si udržel až do počátku éry Edo. Rozlohu velké plochy bílého štěrku vyvažují citlivě vysazené černé borovice a oblé křivky azalkových keřů. Borovice udržují zahradníci neustálým zaštipováním v přiměřené výšce, poněvadž přerostlé koruny by narušily výhled na zadní plán hor. Výška stromů též musí odpovídat rozměrům balvanů a azalkových keřů, jinak by celková kompozice ztratila soudržnost a celistvost. Výhled do Zahrady bílého štěrku nabízí nedaleký čajový pavilonek Júraku-an. Zdejší pozoruhodností je příprava čaje v konvici z čistého zlata; takový nápoj, podle víry, kterou převzali staří Japonci od Číňanů spolu s čajovou kulturou, zajišťuje bohatství a dlouhověkost.

Na opačném konci areálu muzea se nachází poslední zahradní úsek, v němž na člověka dýchne duch starých zašlých časů císařského dvora v Kjótu. Tento úsek, nazývaný též Zahrada čajového domku, Jurjú-an, přesně napodobuje pavilonek Šókin-tei a jeho okolí v zahradě slavné císařské rezidence Kacury v Kjótu. Střechu prosté, působivé vstupní brány pokrývá voňavá cypřišová kůra. Přes mechové a štěrkové plochy klasické čajové zahrady se vine stezka z omšelých kamenů a k náladě důstojného poklidu přispívá i kamenná lucerna kasugi poblíž kamenné zdi. Bambusový plot u čajového domku a útlé kmeny javorů, nejkrásnějších v celém areálu muzea, vnášejí do kompozice křehkost, kterou na jaře zastíní bujná životnost kvetoucích azalek.

Adačiho umělecké muzeum dnes řídí vnuk zakladatele Takanori Adači. Muzeum se snaží plně vycházet vstříc nárokům návštěvníků a snaha o poskytování těch nejlepších služeb je znát na každém kroku. Vedle klasických historických zahrad by žádný milovník zahrad při návštěvě Japonska neměl opomenout návštěvu tohoto vskutku jedinečného moderního klenotu.

Pozn. redakce: Červená borovice – japonský název pro Pinus densiflora