Císařská vila Kacura

Požádáte-li skupinu Japonců, aby vám jmenovali nejvýznamnější a nejkrásnější historickou zahradu, řada z nich, odborníci i laikové, označí na prvním místě zahradu vily pojmenované po kjótské řece Kacura. Mnozí ji dokonce považují za vrchol zahradního umění, jenž nebyl od doby jejího vzniku nikdy překonán. V každém případě se zahrada i vila, kterou obklopuje, pyšní přízviskem vrcholného díla své doby, éry Edo. Je unikátní esencí stylu nazývaného procházková zahrada, jehož je nejstarší ukázkou. Spolu s komplexy Sentó Góšó a Śúgaku-in patří Kacura do trojice císařských vil (ačkoli ani jediné z těchto děl  císař nevybudoval, ani nevlastnil), jež dodnes krášlí Kjóto jako významné milníky japonského zahradního umění a architektury.

Vilu Kacuru a přilehlou zahradu vybudoval na svém venkovském pozemku princ Tošihito no Hačijó (1579 – 1629), bratr císaře Gojozeje (1571 – 1617). Dílo vznikalo mnoho let, původní budovy a zahrada byly postaveny v letech 1620 – 1640. Na návrhu se nemalou měrou podílel nejen vlastník sídla, sám vzdělaný stavebník, nýbrž i jeho syn, princ Tošitada, jenž po otcově smrti navázal na jeho práci. Styl nese jasné znaky vlivu estetické školy založené jedním z nejvšestrannějších umělců a vzdělanců své doby jménem Kóbori Enšú (1579 – 1647). Jeho umělecké názory lze vyčíst prakticky ze všech dochovaných architektonických děl z 1. pol. 17. stol. Dlouho se předpokládalo, že navrhl i podobu Kacury a její zahrady, nicméně ve skutečnosti se na plánech a jejich realizaci podíleli pouze dva z jeho bratrů. Vzhledem k tehdejší politické situaci však bylo zcela běžné, že příslušníci císařského dvora a členové rodů s ním spjaté šlechty získali vzdělání, jež jim umožňovalo zpracovávat složité projekty budov i zahrad. K podobné činnosti, rozvoji kultury a umění, ostatně „odstavený“ císařský dvůr a jeho věrné nabádal sám šógun. Císař Gomizuno, talentovaný tvůrce mnoha zahrad na území Kjóta, mezi nimi komplexů Sentó Góšó a Śúgaku-in, navštívil Kacuru v roce 1658, kdy byly v plném proudu práce na jeho sídle Śúgaku-in, kde se rozhodl usídlit poté, co byl zbaven nároku na trůn. U této příležitosti byla vila rozšířena o pavilon Mijukiden (Sál císařské návštěvy). Rod Hačijó vymřel roku 1881 a vila Kacura přešla do správy Ministerstva pro císařskou domácnost (dnes Úřad císařského domu).

Kacura, jak už bylo řečeno, je vůbec nejstarší ukázkou a první zahradou typu nazývaného procházková zahrada. V 1. pol. 17. stol. se stavebníci velkých zahrad rekrutovali ze dvou skupin: ta první zahrnovala šlechtu z okruhu císařského dvora, jež byla režimem šógunátu Tokugawů „odsouzena“ stáhnout se z politické scény a věnovat se umění a filozofii, do druhé spadalo naopak politicky vlivné feudální panstvo loajální šógunovi. Obě skupiny disponovaly dostatečnými finančními prostředky a vlastnily pozemky, proto byly některé procházkové zahrady zejména z počátku éry Edo nesmírně rozlehlé.

Zahrada vily Kacury se právem honosí titulem nejobdivovanějšího z dochovaných děl svého druhu. Kromě nové koncepce se v jejím uspořádání promítla staletí vývoje japonského zahradního umění. Její tvůrci vycházeli z prověřených zkušeností, které však uplatnili poněkud odlišně, než jejich předchůdci. Vložili totiž do zahrady důrazný element pohybu a nové ideji přizpůsobili spolehlivé, prastaré i novější prvky. Kacura se záhy po svém dokončení stala ideálem a modelem pro další zahrady tohoto typu v průběhu celého období Edo a dodnes inspiruje rovněž moderní zahradní tvorbu.

Jak naznačuje název, procházkové zahrady vybízely návštěvníky k aktivnímu prozkoumávání umělé krajiny. Jejich stěžejním rysem je tedy stezka či soustava stezek vedoucích chodce celým prostorem zahrady až k cíli – nejvýznamnější budově komplexu. Využití pěšinky „odhalily“ již čajové zahrady, kde stezka a proces cesty tvořily nedílnou součást návrhu a ideje. Čajové zahrady jsou přímé předchůdkyně procházkových zahrad, nicméně procházkové zahrady, mnohem méně strohé a daleko rozlehlejší, využívají širší škály krajinotvorných prvků. Čajové zahrady jsou ostatně zakomponovány přímo do procházkových zahrad, kde tvoří úsek v okolí čajové chýše či pavilonku.

Nelze samozřejmě tvrdit, že by procházky uměle vytvořenou krajinou byly v Japonsku počátku 17. stol. naprostou novinkou. Palácové zahrady doby Heian a takzvané „rajské zahrady“ (inspirované představou Buddhova západního ráje) byly rovněž rozlehlé a sloužily k zábavě, vyjížďkám v člunech či toulkám po stezkách. Rozdíl je v pojetí. Tyto zahrady představovaly Buddhovo nebeské panství a návštěvník, byť pouhý smrtelník, se na takovém místě také stával buddhou, osvícenou bytostí, a součástí nadpozemského ráje. Nacházet se na takovém místě a zůstat ve všem všudy smrtelníkem nebylo možné. Návštěvníci rajských zahrad procházeli pomocí přesně daných rituálů transformací v nebešťany – stručně řečeno, pro potěchu pozemšťanů zahrady nebyly. Pobyt v rajské zahradě lidé vnímali jako spirituální pouť mimo hranice všedního světa; překonání každého úseku mezi jednotlivými stanovišti – často sakrálními stavbami – představoval duchovní posun. Před každou stavbou vyslovil návštěvník modlitbu.

Ač nám to může znít nepravděpodobně, teprve nástup zenového směru buddhismu oprostil zahradu od silného náboženského podtónu. Jelikož z hlediska zenového učení je každý přírodní jev jedním z nesčetných projevů Buddhy, příroda sama je chrámem a lidské sakrální stavby či obětiště jsou nadbytečné. Jakmile se tato myšlenka v Japonsku ujala, kultovní projevy ze zahrad vymizely.

Dalo by se říci, že zatímco u dřívějších zahrad plnila cesta vedlejší funkci, sloužila jako prostředek k dosažení cizelérsky propracovaných stanovišť, v zahradě čajové a procházkové jakoby získala vlastní život, neboť scenérie a cesta zde vznikaly v návrhu ve vzájemné závislosti, takřka ruku v ruce. Oba tyto typy, byť čajová zahrada v mnohem menším  měřítku, využívají souvislého pohybu k odhalování překvapivých pohledů otevírajících se před návštěvníkem během jeho pouti v takové barvitosti, jakou pozorování z jednoho místa nedovoluje. Významnou roli hraje sled těchto obrazů ztvárňujících nezřídka historické, mytologické či literární náměty. Na rozdíl od starších typů zahrad zde není jediné místo, odkud by byla zahrada vidět jako celek. Do procházkové zahrady se člověk musí ponořit a odhalovat ji kousek po kousku, právě proto jsou sled a dynamika střídání jednotlivých výhledů a scén tolik důležité. Zatímco však v čajové zahradě je čajová chýše, dějiště čajového obřadu, cílem očistné pouti, v procházkové zahradě je cesta povýšena na stěžejní motiv. Čajové zahrady navíc, s výjimkou zahrad  čajových škol, bývaly jen málokdy hlavní zahradou komplexu, pokrývaly většinou prostor dvorku či v průchodu mezi budovami. Teprve bohatí ctitelé čajového obřadu začali budovat skutečné čajové parky a odtud už zbýval jen krůček k procházkové zahradě.

Jedním z nápadných rysů staveb éry Edo je rozmístění budov po diagonále. Též přístupové cesty jsou vedeny po této linii, nikdy přímo jako v západní kultuře. Budova není vrcholem komplexu, ale spíš dalším, rovnocenným zahradním prvkem. V architektuře není diagonální uspořádání patrné na první pohled, jedná se spíš o náznak. Většina staveb sestává z menších oddílů, jakýchsi buněk vycházejících rozlohou z velikosti standardní rohože tatami (cca. 0,9 x 1,8 m.) Rovnováha staveb nespočívala v triangulaci (uspořádání prutů v konstrukci stěn do trojúhelníku), ale spíš v pevných spojích dřevěné kostry a v hmotě masivní střechy.

V případě Kacury je diagonála dobře vidět. Tři křídla (styl šóin) jsou uspořádána do tvaru písmene V. Tento půdorys označují Japonci termínem „letící husa“. Konečná podoba budovy vznikala v průběhu více než sta let, a třebaže je stylově sjednocena a soulad budovy nijak neutrpěl, při bližším pohledu lze odhalit stopy různých stádií architektonického vývoje. Každý ze tří oddílů dokonale splývá se svým okolím. Po přechodu posledního můstku se divákovi otevře jedinečný výhled na všechny tři pavilony a diagonální úsek přístupové cesty. Vila je viditelná z mnoha míst v zahradě, s výjimkou posledního úseku cesty však nikdy úplně celá. Zde stavitelé uplatnili další oblíbené pravidlo – odhalit a zakrýt. Menší prostory poblíž vily vyhlížejí větší díky náklonu pěšinky a převýšení terénu. Zrakový klam navozuje také využití perspektivy, třeba v případě dvou zdánlivě souběžných plotů, které se ve skutečnosti sbíhají. Vila samotná je řešena neobyčejně důmyslně, téměř všechny její stěny nebo jejich části jsou posuvné, čímž se nabízí možnost vytvořit myriády různých pohledů na zahradu. Otevřením všech pohyblivých panelů najednou lze dosáhnout téměř dokonalého prolnutí vnitřního a vnějšího prostoru.

Ústředním prvkem zahrady vily Kacury je velký rybník napájený z původního koryta řeky, po níž vila i přilehlá oblast nesou jméno. Kolem rybníka se táhnou nezbytné stezky. Některé jsou sestavené z nášlapných kamenů, jiné tvoří souvislé pruhy kamenné dlažby, další jsou vysypané štěrkem. Nalezneme zde kamenná schodiště i pěšinky vyznačené skoro nezřetelně. Cestou míjí návštěvník tři typy zahradních prvků:

Důležité jsou rustikální altánky, besídky a čajové chýše určené k odpočinku či přijímání hostů, mezi nimi Šókin-tei, Šóka-tei, Mandži-tei, Šójiken a Gepparó.

Za zmínku stojí Šókin-tei, čili Pavilon borovice a loutny, čajový domek v prostém venkovském stylu. Z jeho verandy se člověku otevře jeden z nejkrásnějších pohledů na zahradu, neboť je odtud vidět přes rybník do mnoha různých směrů. Samotný pavilon, tak jako další stavby, pak tvoří ohnisko výhledu z jiných míst. Zahradní architekti éry Edo přikládali značný význam dvěma různým vlastnostem téhož místa – je z něj vidět a zároveň je samo vidět. Pozorovaný bod se v dalším okamžiku stane pozorovacím stanovištěm. Bambusová terasa  před pavilonem Sójin-tei sloužila výhradně k pozorování měsíce v srpnu, což byla estetická společenská událost, jíž byla čtvrť nazvaná podle řeky Kacury vyhlášená.

Druhou skupinu tvoří miniaturní ztvárnění známých míst jako borovice v Sumijoši, vodopád v Cucumi, řeka Óigawa a poloostrov Ama no Hašidate.

Třetím typem jsou kamenné umělecké doplňky zahrnující velké množství luceren různých druhů: kromě dalších zde najdeme mizu-hotaru, jejíž světlo blikající na hladině rybníka připomíná světlušku (hotaru je japonsky světluška), jukimi, určenou k pozorování zimní zahrady pokryté sněhem (juki znamená sníh) a sankó s třemi okénky (san) okolo světelného zdroje. Lucerny lemují všechny stezky a za tmy dokážou osvětlit celou trasu. Nejsou rozmístěny nahodile či jednoúčelově – chvějivé nažloutlé světlo zahradu zcela promění a jednotlivé úseky šeptají chodci docela jiný vzkaz než za bílého dne.

Veškeré krajinotvorné prvky a stavby, tedy kopečky, skaliska, potůčky, údolí, úseky rostlinné výsadby a můstky se vztahují k odkazům na místa zmiňovaná v klasické poezii a literatuře, kupříkladu k slavnému dílu dvorní dámy Murasaki Šikibu Příběh prince Gendžiho. Princ Tošihito, zakladatel zahrady, byl oddaným ctitelem této knihy. Návštěvníci zahrady mohli skládat vlastní básně  inspirované krásami zahrady a vkládat do nich jinotajné odkazy na původní literární náměty zakomponované do scenérie.

Jedním z nejobdivovanějších rysů Kacury je nápadité rozmístění nášlapných kamenů. Ty vedou kroky návštěvníka a určují rychlost chůze. Místy stav cesty činí chůzi v tradiční obuvi geta a v kimonu velmi namáhavou a člověk je doslova nucen dívat se, kam šlape. A zakrátko odhalí pravý záměr tvůrce: jakmile mu schůdnější pěšina umožní zvednout oči, naskytne se jeho zraku překvapivý, často až zarážející obraz. Důvtipné naplánování moment překvapení patřičně umocní. V návrhu stezek bylo rovněž využito pravidla tří stupňů – šin-gjó-so (formální, poloformální, neformální) odvozeného původně z kaligrafie. Účelem bylo ztvárnit životní cestu jako proces získávání zkušeností.

Jak člověk přichází k vile, objevují se v jeho zorném poli jiné zahradní stavby – altánky, pavilonky a čajové chýše. Nikdy nejsou vidět celé, objevují se a mizí překvapivě, často působí dojmem snového přeludu. K vytvoření tohoto účinku použili stavitelé rozmanitou škálu sestav kamenů ve spojení s citlivou výsadbou. Chůzí po stezce rozehrává návštěvník kaleidoskop obrazů a jejich vlastní pohyb, vyvolaný pohybem pozorovatele, nakonec vždy přitáhne pohled chodce k třem vzdáleným pavilonům vlastní vily. Jednotlivé části zahrady, kupříkladu odlišné tématické celky, dělí potůčky, přes něž se klenou kamenné a dřevěné můstky, a různé typy plotů.

Řešení stezek v zahradě vily Kacury je vynikajícím příkladem posunu ve vnímání zahrad. Lze jej popsat přirovnáním k jiným uměleckým oborům. Zahrady doby Heian a „rajské zahrady“ připomínají spíše obraz – koneckonců je obrazy, vesměs mandaly, také inspirovaly – a jsou tedy určené k pozorování. Návštěvník se v nich přesunoval od jednoho výjevu k druhému a na každém místě delší dobu setrval. Úseky mezi jednotlivými scenériemi a prvek pohybu nebyly tak důležité jako statické pozorování vybraného místa.

Procházkové zahrady lze naopak připodobnit k hudbě, neboť nedílnou, ba stěžejní součástí jejich účinku je pohyb a jeho rytmus. Neznamená to, že by návrháři věnovali menší pozornost zpracování jednotlivých přírodních výjevů podél stezky, spíš naopak, neboť je museli sladit s rytmem chůze řízeným pěšinkou. Naopak stezka nabývá ve srovnání  se staršími zahradami na významu, neboť stavitel musel naplánovat, jak se bude okolí jevit při nižší či vyšší rychlosti pohybu, jak vytvořit ideální návaznost mezi otevřeným a uzavřeným prostorem, světlem a stínem, nížinným rázem a horskou krajinou. Musí pečlivě volit výjevy a propočítat načasování, kdy se objeví, aby vyvolaly u návštěvníka žádoucí dojem. Výsledek obohacený o atributy rytmu a střídání tempa je hybný, připomíná němou hudbu. Pravděpodobně neexistovala pevná pravidla určující směr cest v procházkových zahradách, obecně však platily jisté zásady o pořadí a návaznosti prvků, jež zajišťovaly, aby se zahrada před člověkem rozvíjela – tak, jako se rozvíjí i melodie.

Společným rysem procházkových zahrad je velká volnost ve výběru a zpracování krajinotvorných prvků. Třebaže vláda v době šógunátu byla pevně rozhodnuta ubránit feudální řád za jakoukoli cenu a zašla v kontrole tak daleko, že předepisovala každé společenské třídě, jaký si smí postavit dům, venkovské usedlosti šlechty, kde zahrady zpravidla vznikaly, tomuto diktátu částečně unikly. Jestliže samotné obytné budovy odpovídaly normě, úprava zahrady záležela především na vkusu majitele. Stranou od formálních ceremonií a přísné formality společenského života nacházela šlechta možnost sebevyjádření hlavně v umění. Ironií osudu právě přísný režim té doby udržel v zemi poměrně stabilní mír, který otevřel nadaným osobnostem cestu k vytvoření děl, z nichž některá můžeme obdivovat dodnes.