Návrat parků

Na přelomu 16. a 17. století se situace v Japonsku po dlouhém období nepokojů poměrně zklidnila. Zasloužili se o to vojevůdci z řad vojenské šlechty upevněním mocenské pozice své třídy – Oda Nobunaga, Hidejoši Tojotomi a Iejasu Tokugawa. Roku 1603 dochází k opětnému nastolení šógunátu a tento rok zároveň otevírá éru Edo (trvala do roku 1867) zvanou podle nového sídelního města – dnešního Tokia –  či Tokugawa podle posledního vládnoucího rodu. Edo, původně bezvýznamnou pevnůstku v bažinách, založenou koncem 15. stol. Dókanem Ótou, si zvolil za své sídlo první šógun Iejasu Tokugawa.

Koncem 16. století doznívalo kulturní období nazývané Momojama (či Azuči – Momojama, podle Hidejošiho pevnosti ve Fušimi a Nobunagovy pevnosti u jezera Biwa, 1568 – 1603). Na počátku této éry poznamenané téměř nepřetržitými válkami ovlivňovaly umění především principy samuraji upřednostňované zenové sekty. Minimalistické zahrady tohoto období byly nejen výsledkem tehdejší filozofie, nýbrž i nutností: vojenská šlechta z obranných důvodů obývala vysoké hradní pevnosti, kde vskutku nebylo místa nazbyt a rozvržení prostoru se muselo podřídit účelnosti. Zároveň to ale bylo období, kdy se Japonsko nakrátko otevřelo obchodu se Západem. Důsledkem byl jednak vzestup třídy obchodníků, z níž ostatně pocházeli i významní čajoví mistři, jednak potřeba šlechty zapůsobit na cizince mocí a bohatstvím. Strohý sloh pevností ustupoval okázalejšímu stylu hradů, názorným příkladem je Hidejošiho hrad Himedži. Život se zvolna přesunoval i do podhradí, čímž vznikal prostor pro budování rozlehlejších zahrad. Malířství školy Kanó rozvinulo monumentální styl hýřící sytými barvami na jednobarevném, často zlatém pozadí. Tyto velkoplošné malby zdobily posuvné stěny a paravány a jejich oblíbeným námětem byly rostliny a zvířata.

Monumentálnost a barevnost se samozřejmě záhy odrazily též v zahradní tvorbě. Jednou z památek typických pro tuto dobu je například kjótský palác Nidžó, ze zahrad pak Sambo-in v okrsku chrámu Daigó-dži.

Zahrada Sambo-in vděčí za svůj vznik Hide-jošimu, jenž roku 1598 udělil chrámu záštitu a slib obnovy bývalé slávy poté, co podle pověsti propadl kouzlu zdejšího sakurového háje. Hidejoši si svým závazkem přidělil  nelehký úkol. Zahrada byla prý vybudována během šesti týdnů – v krátkém období mezi první a druhou Hidejošiho návštěvou sakurového háje. Ve skutečnosti nabyla konečné podoby až dvacet let po započetí prací, dlouho po Hidejošiho smrti. Ten zemřel ještě téhož roku, kdy bylo budování zahrady započato. Počin to musel být velmi nákladný, neboť „zahradní doplňky“ se v Japonsku vysoce cenily. Nehoda s následkem poškození vzácného předmětu nezřídka stála viníka i život. Nešťastník, který se za takovou katastrofu cítil zodpovědný, neváhal spáchat sebevraždu. V Sambo-in, podle některých odborníků nadmíru složitě vypracované scenérii zahlcené příliš mnoha prvky, než aby mohla působit harmonicky, je takových „doplňků“ bezpočet. Jen kamenů zahrnuje na sedm set. Velkorysý novopečený patron chrámu si je opatřil různými způsoby: některé zakoupil, jiné dostal darem (úplatkem, výkupným), další si dlouhodobě vypůjčil, nechal úředně zabavit, nebo je zkrátka odebral majiteli (který mohl být rád, že mu nevzal i život). Nejznámější kámen – Fudžito – získal Hidejoši počestně – zakoupil jej za více než 5000 bušlů rýže. Zahradu vybudoval Joširo Kentei, a třebaže jí estéti vyčítají nevkusnou okázalost a vizuální roztříštěnost, jen usazením kamenů se pyšní obecně uznávaným titulem výjimečného mistrovského díla. Spojuje v sobě prvky kamenné zahrady doby Muromači a rodící se trend budoucích procházkových zahrad doby Edo. Ačkoli takto rozporuplná, je Sambo-in typickým představitelem estetiky doby svého vzniku a stala se odrazovým můstkem dalšího vývoje procházkových a kratochvilných zahrad éry Edo.

Do zahrad se opět vrátila voda ve formě potůčků a jezer – obrodu tak zažíval styl funa asobi z doby Heian (zahrady určené k projížďkám v loďce), z původní čajové zahrady se vedle kajušiki-teien vyvinul složitější typ júhošiki-teien. Všechny tyto styly, většinou znovuobjevené koncepty zašlé slávy císařského dvora, daly vzniknout typu nazývanému „zahrada mnoha potěšení“ kaj-ju-niwa. Jedním z nejvýraznějších rysů, vedle páteře stezky, však zůstává znovuobjevení rozlehlých vodních ploch a vícevjemového účinku tekoucí vody. Možná to bylo i vysušování bažin kolem edoské pevnosti, které přineslo tamním inženýrům nové zkušenosti a ty pak uplatnili v budování složitějších vodních systémů pro potěchu movitých majitelů zahrad.

V období Momojama upoutaly pozornost milovníků zahrad sytě barevné květy azalek. Zvýšení využití azalek v zahradní kultuře se připisuje Koborimu Enšúovi (1579 – 1647). Enšú vytvářel z azalek ornamentální scenérie nazývané o-karikomi, jež se staly typickým rysem zahrad této doby. Rozvinul vzkříšený styl okázalých rozlehlých zahrad a stál u zrodu kajušiki-teien „procházkové zahrady“, jejíž předlohou byla čajová zahrada. Zároveň však v sobě spojovala složky charakteristické pro velkolepé krajinné scenérie období Heian, Kamakura a Muromači. Čajovou chýši nahradily vzdušné altány zasazené do nejpůvabnějších míst, odkud se mohli unavení návštěvníci kochat vyhlídkou na krásu barevné výsadby. Na podzim zastoupily azalkové keře barevné javory a chryzentémy – rostliny, které rovněž vděčí za své rozšíření v zahradní výsadbě Enšúově zálibě v pestrých barvách.

Kobori Enšú je možná nejznámějším japonským umělcem mimo hranice své země. Jako řada profesionálních estétů se nezaměřil výhradně na jediný umělecký obor; získal si věhlas jako zahradní architekt, mistr čajového obřadu (studoval u Sen no Rik-júova žáka Oribeho Furuty), kaligraf a básník. Po smrti svých pánů z rodu Tojotomi, Hidenagy a po něm Hidejošiho, vstoupil do služeb Iejasua Tokugawy a stal se vůdčím duchem rodící se edoské kultury. Roku 1604 zdědil po otci nemovitosti v provincii Omi a později, odměnou za vybudování paláce Sentó a hradu Sunpu, obdržel titul maršála této provincie.

Enšú dále navrhl hrady Nagoja, Macujama, Fušimi v Edu, Nidžó v Kjótu a hrad v Ósace. Ve své koncepci čajového obřadu vyzdvihoval spíše strohé pojetí „vznešené chudoby“, založené na konfuciánských idejích. Jeho dílem jsou čajové chýše v Hoden-seki (komplex chrámu Kóhó-an) a v Daoitoku-dži. Plných 36 let zastával funkci poradce v otázkách náležitostí čajového obřadu na šógunově dvoře.

Další známý Enšúův počin se týká architektury. Jako první navrhl tzv. nízké okno umístěné ve výši zhruba 90 cm od země. Toto okno odhalovalo pozorovateli další znovunalezenou novinku v zahradním umění – „zahrádečku“ cubó čili cubóniwa. Tento typ zasluhuje alespoň malou zmínku, neboť se jedná o skutečně nejmenší typ zahrady v Japonsku a nejspíš i na celém světě.

Slovo cubó označuje malý prostor zhruba o velikosti 3 m2. První vznikaly již v období Heian v palácových a chrámových okrscích v prostoru mezi budovami podél zastřešených chodníčků. Po stranách se otevíraly výhledy, které v horkém kjótském létě poskytly pravé místo k vytvoření živého dílka, na němž oko pozorovatele rádo spočine, a které lze během chůze sledovat z proměnlivých úhlů. Avšak teprve měšťané, především kupci, kteří s rozvojem obchodu začali vytvářet svébytnou městskou kulturu, tento typ miniaturní zahrady dále rozvinuli. Podmínky k tomu měli ideální. Vlastnili zdmi či ploty obehnané nemovitosti, na nichž kromě obytného domu stály skladištní budovy. Zahrádky jsou to vskutku maličké. V císařském paláci v Kjótu se nachází cubó tvořená jedinou vistárií na čtverečku štěrku. Některé jsou určeny k pozorování z jediného místa, či dokonce jen skrze otvor poodsunuté posuvné stěny šódži-niwa. Ty se budují zpravidla na pozadí plotu. Zahrádečky cubó se do jisté míry podobají miniaturním zahradám zenových kláštěrů, jejich hlavní úlohou však od počátku byla snaha zpříjemnit užitný prostor a představovaly – a dodnes představují – nedílnou součást japonské městské architektury. Samotná cubó dala vzniknout hned několika různým typům, jež se rozlišují podle umístění v domě: tori-niwa se nachází u vchodu do domu, daidokoro-niwa na kuchyňském dvorku, kura-niwa u skladištní budovy, senzai-niwa podél posuvné stěny přijímacího pokoje…

Vraťme se ale k velkým zahradám. Protiklad hýřivě zdobného stylu tvořil architektonický směr šóin-zukuri vycházející z původního stylu císařského dvora šinden-zukuri. Vyznačoval se důrazem kladeným na prostotu, čistotu linií a harmonii všech prvků, jak ve stavbě samotné, tak v zahradě, jež ji obklopovala. Prý nejkrásným příkladem šóin-zukuri je císařská vila Kacura Rikjú v Kjótu obklopená nejstarší dochovanou procházkovou zahradou –  kajušiki-teien – využívající veškeré prvky, jimiž se tento typ vyznačuje. Kacura, komplex Sento Góšó a vila Šúgaku-in tvoří trojici projektů označovaných za symbol architektury  období Edo.

Vilu Kacura Rikjú, venkovské sídlo prince Tošihita, bratra císaře Gojozeje, která byla vybudována v letech 1620 – 1645, dokončil až Tošihitův syn Tošitada. Budovy jsou pokládány za vůbec nejkrásnější památku své éry a zahrada, rozkládající se kolem velkého jezera, inspirovala řadu dalších tvůrců. Návrh byl silně ovlivněn zenovou estetikou a v zahradě je několik prostých čajových domků ve venkovském stylu, neboť Tošitada byl oddaným ctitelem čajového obřadu. Vila Kacura, někdy označovaná za esenci stylu šóin-zukuri, je považována za klasické dílo japonské obytné a zahradní architektury. Současní japonští historikové a znalci uměleckých oborů jí připisují roli důstojné tečky za slavnou érou umění císařského dvora. Po dlouhou dobu byla pokládána za Enšúovo dílo, avšak slavný architekt se na jejích plánech podílel pravděpodobně jen málo, snad několika radami, třebaže celé dílo jeví neklamné stopy jeho pojetí estetiky. Dnes se soudí, že princ Tošihito a jeho syn Tošitada vypracovali plány a realizovali stavbu z valné části sami; oba získali výtečné umělecké vzdělání a s týmem profesionálních stavitelů a zahradníků včetně dvou z Enšúových bratrů dokázali projekt vypracovat a dovést ke zdárnému konci.

Sento-Góšó, komplex založený původně roku 1634, podlehl v letech 1708 a 1854 požáru, nicméně byl, až na několik změn, obnoven podle původních plánů. Je dílem Koboriho Enšúa a císaře Gomizuna, jenž si zde po své abdikaci v roce 1629 zřídil oficiální sídlo. Enšú a Gomizuno v návrhu citlivě smísili estetické ideje zenu, konfuciánství a dvorské architektury éry Heian.

Šúgaku-in Rikjú, císařskou vilu založenou poblíž původní vesničky Šúgaku-in, nechal rovněž vybudovat bývalý císař Gomizuno na náklady tokugawských šógunů. Práce trvala devět let, zahrada byla plně dokončena až roku 1659, a objekt sloužil bývalému císaři výhradně pro jeho soukromí, nikdy neplnil žádnou oficiální funkci. Gomizuno, vzdělaný člověk a estét s vybraným vkusem, prý vypracoval návrh budov i zahrady sám. Silně se v nich projevuje styl Koboriho Enšúa, jenž byl tou dobou již po smrti, ale nepochybně Gomizuna silně ovlivnil při práci na Sento Góšó. S ohledem na budoucí „vypůjčené scenérie“ hledal Gomizuno vhodné místo velmi dlouho. Pobýval zde několikrát ročně, dohromady za celý život navštívil vilu sedmdesátkrát, což není málo, uváží-li se, jaké logistické problémy každá návštěva představovala, neboť bývalý císař nemohl cestovat bez početného doprovodu.

Éra Edo rázně ukončila celkem slušně rozběhnuté styky Japonska se Západem: roku 1616 – po 73 letech obchodu – byl všem cizím lodím vyjma čínských zapovězen přístup do japonských přístavů. Japonsko, navzdory předchozím stykům s Evropou západní kulturou prakticky nepoznamenané (kromě hrstky technických vymožeností, kupříkladu střelných zbraní, zdokonalení konstrukce lodí atd), se opět obrátilo k rozvíjení vlastního uměleckého dědictví. Ač japonská šlechta ztratila důvod ohromovat cizince velkolepě pojatými zahradami a rezidencemi, styl si oblíbila a nadále jej rozvíjela.

Procházkové zahrady doby Edo, zpravidla značně rozlehlé, se vyznačují třemi základními prvky: stezkou, jezírkem (umístěným nejčastěji uprostřed) a vypůjčenými scenériemi. Z tohoto důvodu kladli stavitelé velký důraz na umístění zahrady. Doba nebyla idylická a šógunové se ustavičně obávali vzpoury. Roku 1635 zavedl šógun Iemicu systém střídavé služby – sankin kóta – pro případ, že by kterýkoli daimjó pomýšlel na změnu v mocenských pozicích. Knížata povinně trávila rok v Edu a rok ve vlastní provincii. V době své nepřítomnosti zanechávala rodiny v Edu jako rukojmí. U každé z edoských rezidencí vznikla rozlehlá zahrada – dlouhé procházky smyšlenou krajinou snad vznešeným vězňům ulehčovaly těžký úděl. Součástí zahrad byly scenérie z domovské provincie a slavná místa v Japonsku, jež většina zajatců neměla nikdy možnost spatřit. Mezi nejoblíbnější náměty patřily hora Fudži, pobřeží v Amanohašidate, řeka Oi u Kjóta či slavné kjótské mosty Togecukjó a Cutenkjó. Jeden z edoských nucených rezidentů zašel dokonce tak daleko, že na svém pozemku vztyčil k potěše hostů repliku celého městečka ze své domovské provincie. Znovu se vrátily do módy scény z literatury a po vzoru doby Heian i důvtipné jinotaje upomínající verše z Manjóšú a jiných sbírek. Z těchto rezidencí i zahrad se zachovalo jen málo, neboť po zrušení systému střídavé služby daimjóové stavby rozebrali a spolu s vybranými zahradními prvky je přestěhovali do svých provincií. Jednou z památek je velký tokijský park Rikugien, kde je ztvárněno šest námětů z literatury, a to celkem v 88 scenériích.

Z hlediska technického řešení přinesly procházkové zahrady novinku nazývanou mie gakure – skryté výhledy. V zákrutech cestiček se ukrývaly překvapivé, uměle vytvořené krajinné úseky, jež se před překvapeným chodcem otevřely zcela náhle a nečekaně. Takových scén se podél stezky skrýval celý sled, často je spojoval společný námět a návštěvník tak procházkou v zahradě absolvoval exkurzi do historie či bájesloví. Tvůrci zahrad však tyto scenérie nenapodobovali věrně, nýbrž symbolicky, do zahrady přenesli samotnou esenci daného místa, skutečného či smyšleného. Kupříkladu pobřeží v Amanohašidate, úzký, borovicemi porostlý pruh podél linie široké zátoky, nabyl v zahradě podoby jediné borovice zasazené na poloostrov vybíhající do jezírka ve tvaru důvěrně známého oblouku zátoky a několika dovedně umístěných balvanů. Na rozdíl od čajové zahrady nevyzývá cesta touto zahradou k pouti do hlubin vlastní duše, zve však k překročení propasti prostoru a času a umožňuje návštěvníkům kochat se krásou nedostupných krajin, vciťovat se do jejich nálady, vstoupit do obrazu… K popisu žádoucího dojmu mie gakure si Japonci vypůjčili pojem z básnictví – slovo júgen, zastřený, tajemný. Obraz vzdálené krajiny, nejasný, mlhavý, naznačený pouze symbolicky, se nám otevře, zapojíme-li vlastní představivost. Zahrada s návštěvníkem komunikuje, nutí ho soustředěně ji vnímat, vciťovat se do ní, přemýšlet a nalézat.

K vytvoření „správné“ japonské procházkové zahrady si šťastný majitel rozlehlého pozemku zvolí klíčový prvek umístěný zpravidla v jejím středu (ne ovšem v přesném středu, stále platí pravidlo asymetrie). Nejčastěji to bývá jezero, neboť umožňuje výhled přes hladinu na druhý břeh, ačkoli některé nečetné návrhy nahradily jezero „horou Méru“, námětem z období rajských zahrad. Stezka – či stezky – křivolace obtáčí ústřední motiv a podél se otevírají výhledy do vypůjčené scenérie či mie gakure. Zahrada může zobrazovat rozmanitá prostředí, v Japonsku běžně zahrnuje úsek hor, nížin a horského pobřeží. Je však nutno přihlížet ke geologickému a vegetačnímu typu výchozího prostoru i tvářnosti okolí a citlivě s nimi skloubit návrh. Zařazení příliš odlišných materiálů – např. kamenů z geologicky odlišných lokalit – by mohlo narušovat konzistenci díla, cizorodé prvky by s okolím nesplynuly a výsledkem by byla roztříštěná, neladící kompozice. Z téhož důvodu se musí krajina podél stezky přirozeně „vyvíjet“, přechody z jednoho krajinného typu do druhého je nutno řešit citlivě a vycházet přitom z přirozené logiky – inspirovat se zkrátka samotnou přírodou. Zde přichází na řadu symbolické ztvárnění – naznačení daleké scenérie z typově odlišné krajiny zapojením domácích prvků tak, aby byl vystižen duch místa bez nutnosti skládat kámen po kameni podle fotografie. Věrná kopie ostatně nezaručuje žádoucí účinek, o tom psal již Tačibana v Sakutei-ki.

Nemalý význam má materiál stezek, hrubý či jemný štěrk, hladké či drsné kameny (např. čtvercové desky nazývané išidatami – kamenné tatami) nebo „dlažba“ z kolének bambusu či kusů dřeva. Povrch nášlapné plochy působí na smysl, který západní zahradníci opomíjejí, ale Japonci mu přikládají velký význam – hmat. Strukturu, byť omezeně, cítíme i skrze podrážky a přizpůsobujeme tempo chůze typu povrchu. Zkusme si někdy uvědomit, jak výrazně a odlišně na naši psychiku působí pevná opora kamene, pružný odpor písku či štěrku, živý tlak polštářů mechu. Projděme se podzimním lesem s nánosy spadaného listí na měkké hrabance, vkročme na starou lávku z dřevěné kulatiny… Zkusme se našich zahrad dotknout a dotyk opravdu procítit, soustředěně vnímat. A možná pochopíme jejich další, nečekaný rozměr.