Zenové zahrady a cesta čaje

Zenové zahrady a cesta čaje

V úvodu tohoto pokračování seriálu článků o japonských zahradách je vhodné se zmínit o fenoménu, který japonští i západní odborníci na japonskou estetiku nazývají „mýtem zenových zahrad“. V textech o zahradním umění nalezneme japonské názvy pro různé typy zahrad – horaniwa, čaniwa, ródžiniwa aj. Nikde ale nenajdeme pojem zen-niwa a to z jednoho prostého důvodu – Japonci jej zkrátka nezavedli. Vskutku, do poloviny 20. století se v žádné japonské knize termín zenový styl či zenová zahrada neobjevil. Poprvé se slovo zen jako adjektivum v souvislosti se zahradami objevilo až v knize 100 Gardens of Kyoto americké autorky Lorraine Kuckové. Vše změnila až 60. léta, kdy vrcholil hlad Západu po všem cizokrajném – a orientálním zejména. Tato doba nabídla prodejcům čehokoli báječný nástroj ve formě obchodní filosofie: cokoli, co je opatřeno nálepkou  zen,  se dobře prodává.

Proti zneužívání názvu  náboženského směru vznesli námitku samotní japonští mniši sekty Sótó. Podle nich zahrady slavného mistra Sósekiho nemají se zenem nic společného a Sóseki se navíc zabýval spíš politikou než náboženstvím. Jiný mnich téže sekty řekl, že kdo praktikuje zen, nebuduje zahrady. Podle dalšího prohlášení prý mniši v zahradách nerozjímali, jelikož meditují zásadně čelem ke zdi. Nicméně je dobré si připomenout, že Japonci sami označují určitý typ zahrad výrazem kanšó či zakan, což volně přeloženo znamená, že jsou určeny právě k rozjímání.

V každém případě je pravda, že minimalistické suché zahrady, které se s japonskou zenovou sektou spojují, se skutečně objevily v době, kdy tento směr dosáhl v Japonsku dominantního vlivu. Až do 20. století bylo náboženství na celém světě úzce spjaté s politikou, a proto se nelze divit, že se předáci vůdčí sekty podíleli jako rádci na řízení státu. V žádné světové kultuře té doby, o níž máme dostatek informací k posouzení, tomu nebylo jinak

V 13. století zažilo Japonsko období náboženské obrody spjaté s rozvojem nových buddhistických sekt, z nichž jedna razila právě zenový směr. Za éry Kamakura  (1192 – 1332) zemi plně ovládla vojenská šlechta. Pohrdala změkčilostí císařského dvora a příčil se jí zkostnatělý duch nepřístupného a sofistikovaného dvorského náboženství. Zatímco různé sekty směru nembucu, které nekladly důraz na znalost súter (ke spáse stačilo opakování Buddhova jména frází „namu Amida bucu“), vyšly vstříc potřebám nevzdělaných vrstev, zenový buddhismus odpovídal vkusu vznikající vrstvy samurajů. Další reformní sektu vycházející z textu  Lotosové sútry (Mjóhó rengekjó) založil v polovině 13. stol. Ničiren a ideovou očistu  podstoupil i šintoismus.

Slovo zen, stejně jako čínský výraz č´an, znamená rozjímání, meditaci. Z Indie do Číny dorazil tento směr kolem roku 520 n.l. a v 7. stol. se jej čínští mniši pokusili šířit (neúspěšně) i v Japonsku. Pozornost japonských učenců upoutal zen až za vlády čínské dynastie Sung. Zakladatel sekty Renzai, Eisai Mjóan, navštívil Čínu dvakrát a poté v Hakatě založil Šófuku-dži, první zenový klášter v Japonsku. V roce 1202 šógun Jorie založil zenový klášter Kenni-dži a Eisaje jmenoval jeho opatem. Později Eisai založil další klášter, Džúfuku-dži v Kamakuře. Šíření zenového buddhismu kromě přízně šógunů napomáhal i příliv čínských učenců prchajících z rodné země před mongolskými nájezdy.

Podle učení zenového buddhismu je celý svět složen z rozličných projevů Buddhy. Jakmile člověk v náhlém osvícení pochopí zákony vesmíru, dosáhne poznání (satori) a následně stavu nazývaného nirvána, kdy splyne s Buddhou. Předpokladem osvícení však není studium náboženských textů ani praktikování spletitých rituálů, nýbrž dlouholeté sledování a vnímání přírodních jevů. Dosáhnout poznání může pouze ten, kdo si vlastní vůlí a snahou dokázal vytvořit dokonalou rovnováhu těla a duše a žije v souladu s okolním světem, konkrétně přírodou. Právě důraz na osobní disciplínu při rozvíjení tělesných stejně jako duchovních schopností přitahoval pozornost vojenské šlechty. Oblíbeným tužením těla byla kupříkladu velmi užitečná činnost – lukostřelba –  a různé techniky boje zblízka. Zvýšení šancí na potření nepřítele bylo výhodným vedlejším produktem cesty k blaženosti.

Náboženská reforma založená na zpřístupnění tohoto kultu široké veřejnosti, jakémsi „zlidštění“ nosné ideje, se nevyhnutelně odrazila v umění a architektuře. Velkou oblibu si získala čínská technika jednobarevné tušové malby, která v určitém období téměř vytlačila malířskou školu císařského dvora jamatoe. Námětem malířských děl už nebyl Buddha a ráj, nýbrž významné osobnosti tehdejšího Japonska. Tento zvrat umožnil vznik a rozvoj japonského portrétního umění. Tušové obrazy zase posloužily jako předloha pro zahrady.

Na přelomu éry Kamakura a Muromači (1333 – 1574) se v areálech zenových klášterů postupně utvářel zcela jedinečný typ zahrady, jaký nemá na celém světě obdoby. Krajinné scenérie známé jako „suché zahrady“ (karesansui) představují nejkrajnější protiklad honosných parků dvorské šlechty. Nesloužily k procházkám či projížďkám v loďce, nepořádaly se tam honosné oslavy, ale podobně jako tušový obraz byly určeny k pozorování. Tyto krajinné scenérie obsahují nepostradatelný vodní prvek, je v nich však pouze naznačen štěrkem či pískem. (Mnichům, kteří je vytvářeli, se říkalo iši-tate-so, „mniši, kteří přemísťují kameny“). Soustředění nutné k navození transu, jenž byl účelem rozjímání, neruší zvuk či pohyb skutečné vody, ani výrazná barevnost rostlin, které se v minimalistických zahradách vyskytují omezeně.

Za součást cesty k osvícení se považovalo nejen pasivní pozorování zahrady, ale i její budování. V řadě klášterů mniši své zahrady pravidelně rušili, jen aby je znovu stvořili v odlišné podobě. Tato tradice má nepochybně kořeny v šintoistickém učení o pomíjivosti a podobá se pravidelnému boření a obnovování svatyň v Ise. K vytvoření harmonické scenérie člověk potřebuje umělecký cit, jistou dávku manuální zručnosti, znalost přírodních zákonitostí získanou vnímavým pozorováním a trvalou praxi. Každý krok v budování zahrady, od promýšlení návrhu po usazení posledního zrnka písku, přibližuje člověka k okamžiku osvícení a z tohoto pohledu lze tvorbu zahrady, včetně následného pozorování scenérie při rozjímání, považovat za cestu k poznání. Poněvadž zenový buddhismus odstranil složité rituály a hledal cestu k poznání v běžných denních činnostech včetně péče o zahradu, vytváření umělé krajiny představuje jistý druh obřadu. Už jen uhrabávání štěrku či písku do tvaru vln je přípravou k meditaci a podle mnichů symbolizují kameny nejen ostrovy či hory, ale i překážky, které musí meditující překonat, než dosáhne žádoucího stavu mysli.

Třebaže Japonci již dříve tíhli k symbolické zkratce, zenové učení, které radilo svým žákům hledat vesmír v zrnku písku, dovedlo abstrakci japonských zahrad k nejzazší mezi úspornosti z hlediska škály vyjadřovacích prvků. Více než kdy dříve plnila zahrada úlohu metafory a řídila se pravidlem jóhaku-no-bi – méně je více.

Za duchovního otce čistě japonského stylu zenových zahrad nazývaných též kanšó či zakan (určené k rozjímání) je pokládán Musó Kokuši (Sóseki), od roku 1305 až do své smrti v roce 1351 rádce Takaudžiho, prvního šóguna rodu Ašikaga. Sóseki, básník, tvůrce zahrad a předák sekty Renzai, byl rovněž významnou politickou osobností: díky jeho vlivu se zen stal dominantní sektou a šógun Ašikaga jejím patronem.

Sóseki sám označoval zenové zahrady za ideální místo pro rozjímání a hledání odpovědí na závažné politické otázky. Správně navržená zahrada podle něj očišťuje mysl, odstraňuje stísněnost a napětí a poskytuje jedinečné prostředí k řešení složitých otázek. Aby skutečně plnila úlohu očistného prostoru, musí být oddělena od rušivých vlivů plotem či zídkou.

Zásadní rozdíl mezi zahradami, které zkrášlovaly okolí chrámů v době před příchodem zenu a později, tkví v zaměření: scenérie ztvárňující ráj se obracely k životu po smrti, kdežto zahrady éry Kamakura a Muromači se soustředily na svět, který člověk obývá za svého života. Svět je hádankou, jejíž rozluštění přinese člověku poznání. Jelikož svět je složen z bezpočtu různých podob Buddhy, není jeho říší vzdálený ráj, ale samotná příroda a jako její obraz i zahrada. Nejslavnější příklady minimalistických zahrad této éry se nalézají v okrscích kjótských chrámů Rjóan-dži a Daitoku-dži.

Minimalistické a suché zahrady připadají Zápaďanům ze všech typů asijských zahrad nejexotičtější. Není to náhodou. Projevuje se v nich propastný rozdíl mezi tím, jak obě kultury vnímají prostor a čas. Člověk ze západu pod pojmem prostor chápe vzdálenost mezi předměty. Tam, kde není předmět, je prázdno, tedy nic. V pojetí Japonců teprve prázdný prostor dodá předmětům význam, zhmotní je. Ma, doslova mezera, je základní stavební jednotkou vesmíru. Prostor plní úlohu souvislosti, vytváří vztah mezi jednotlivými předměty.

Zahrada Rjóan-dži je esencí této koncepce. Když člověk projde přítmím hlavní budovy, doslova ho zarazí pohled na působivou sestavu patnácti kamenů zdvihajících se z oceánu štěrku. Stavebními prvky jsou kameny, štěrk – a prostor.

Vedle idejí zenového buddhismu přinesl Eisai do Japonska další součást kultury, bez níž si dnes tuto zemi nedokážeme představit – čaj. Podle staré legendy jednoho čínského buddhistického světce přemáhala během rozjímání ospalost. Aby mohl pokračovat v meditaci, odtrhl si klesající víčka a odhodil je na zem. Víčka zapustila kořeny a vyrostl z nich čajovník. Pověst vysvětluje jak antihypnotické účinky, tak tvar čajových listů, které připomínají oční víčka.

Též se vypráví, že čaj docela poprvé propašoval do Japonska zakladatel sekty Šingon, Kóbó Daiši (Kúkai), počátkem 9. stol. Čajovníková semínka, jejichž vývoz byl v Číně zakázán pod trestem smrti, jinak jistě ctnostný náboženský vůdce lstivě ukryl v duté cihle. Není to tak docela nepravděpodobné, když si vzpomeneme na podobně strastiplnou cestu bource morušového v duté holi. Popíjení čaje se tehdy ale nestalo národním kultem. Pokud se čaj v Japonsku pil, pak pouze na císařském dvoře, kam sušené lístky mohly legálně doputovat mezi dary čínských vládců.

Eisai Mjóan přinesl z Číny čajovníková semínka a zasadil je v zahradě kláštera poblíž Kjóta. Oceňoval léčivé účinky nápoje a své vědomosti shrnul v první knize o čaji vydané v Japonsku pod názvem Kissa jódžoki. Nazval čaj „božským lékem a úžasným darem nebes.“ Zájem o čaj sdílel se svým mistrem Eisajův žák Dógen, zakladatel sekty Sótó, jenž v roce 1227 přivezl z Číny nejen náčiní k přípravě čaje, ale i zápis náležitostí čajového obřadu – čanoju. Zasvětil do něj mnichy „svého“ kláštera Eihei-dži v prefektuře Fukui a ti velmi ocenili povzbudivé účinky, jež jim dovolily setrvat déle v rozjímání.

Čaj se poměrně rychle stal součástí životního stylu na císařském dvoře a v kruzích vojenské šlechty. Kromě pravidel, jak jej náležitě popíjet, řešili vyznavači čajového obřadu též otázku vhodného prostředí. Společensky významný rituál vyžadoval důstojnou scénu. Obřad přípravy a konzumace čaje se stal odbornou dovedností, přímo uměleckým oborem nazývaným čadó – cesta čaje – a jeho mistři se těšili stejnému uznání jako filozofové, básníci či malíři.

Nejprve Japonci vyhradili popíjení čaje jednu místnost v obytném domě s výhledem do zahrady, ale jedinečnost rituálu si záhy vyžádala vytvoření vlastního prostředí. Konečnou odpovědí na tyto požadavky byla čašicu, čajová chýše, která napodobovala chudé obydlí samotářského filozofa v nedotčené horské přírodě.

Čaniwa, čajová zahrada, zaujímá větší prostor než minimalistická zahrada určená pouze k pozorování. Jejím účelem je co nejvěrněji napodobit divokou horskou přírodu, proto se tvůrci snaží vyvarovat všech prvků, jež by mohly působit vyumělkovaně.

Čajová zahrada je vydělena z okolního prostředí plotem, často zídkou, se zastřešenou brankou stráženou před vetřelci (třeba démony) dvojicí kamenných lvů. Samec má levou tlapu položenou na kouli a tímto symbolem síly se odlišuje od lvice. Obměnou lvího párku může být jiný symbol mužství a ženství, ohně a vody, tedy protikladů (in/jó) – černá a červená borovice.

Za brankou stojí kamenná nádoba s vodou nazývaná cukubai opatřená bambusovou či dřevěnou naběračkou. Zde si účastníci obřadu opláchnou ruce, aby se symbolicky očistili od prachu vnějšího světa. V malém přístřešku za brankou pak vyčkají příchodu hostitele. Mohou se posadit na rohoži a uhasit žízeň kalíškem teplé vody. Poté je hostitel po třech nášlapných kamenech zavede na pěšinu ródži, po níž se budou ubírat k čašicu, čajové chýši.

Pouť čajovou zahradou považují Japonci za duchovní úkon. Každým krokem se návštěvník oprošťuje od břemene běžného života a snaží se očistit mysl od starostí a napětí, aby dokázal plně vstřebat atmosféru nadcházejícího zážitku. Okolí cesty nezřídka napodobovalo přirozené okolí „chýše v horách.“ Stezička je křivolaká, prochází rafinovaně vybudovanými zákoutími, kde pozornost poutníka upoutají malebné shluky skalisek, obraz horské bystřiny, pohled na vzdálené vrcholky hor či široká plocha štěrkového oceánu.

Jedním ze zahradních prvků, jehož původ lze hledat v čajové zahradě, je kamenná lucerna. Někdy má tvar pagody, jejíž čtyři patra symbolizují čtyři základní prvky – vodu, zemi, oheň a vítr. Dnes jsou lucerny pouze ozdobným doplňkem, ale v dávných dobách skutečně plnily svou funkci, neboť čajový obřad se často odehrával pozdě odpoledne a ve večerních hodinách.

Na konci stezky očekává návštěvníka čajová chýše. První postavil v Kjótu mistr Murata Šóku, ale podoby, v jaké ji známe dnes, nabyla až na přelomu 15. a 16. stol. Na rozdíl od běžných japonských domů postrádá čajová chýše průsvitné posuvné stěny, jediným zdrojem světla jsou okénka pod doškovou střechou. Chýše je malá, měří od 1 ¾ do 8 tatami (rohož o standardní velikosti 90 x 180 cm). Je vystavěna z levného materiálu, z jílu a (v Japonsku) běžného dřeva, např. cedru, paulovnie, borovice nebo z bambusu, aby co nejvěrněji napodobila skromný příbytek chudého mnicha. Podlahu kryjí slaměné tatami a jedinou ozdobou je výklenek tokonoma se svitkovým obrazem, kaligrafickou básní či ikebanou. Původně měly chýše vysoké stropy, lidé se však v takovém prostoru necítili dobře. Nakonec se výška stropu ustálila na 180 cm. První čajové pavilonky napodobovaly japonské stavby s posuvnými stěnami, ale pak mistr Takeno Džóo zavedl „rustikálnější“ domek s hliněnými zdmi; tento materiál také umožňoval budovat chýše o kruhovém půdorysu.

Vytvářením pravidel čajového obřadu se zabývalo více osobností. Významnými čajovými mistry byli Murata Šúko (1422 – 1503) a Takeno Džóo (1504 – 1555), nejznámějším však zůstává Džóoův žák Sen Rikjú (1522 – 1591).

Sen Rikjú byl syn zámožného obchodníka z přístavu Sakai. I Sen provedl změny v čajové chýši – snížil vchod, aby se každý, bez ohledu na stav, musel sklonit. Sen nebyl v rozjímání ponořený buddhistický mnich, naopak, díky blízkým stykům s významnými osobnostmi své doby, Odou Nobunagou a Tojotomi Hidejošim, se nejednou ocitl ve středu politického dění. Z jeho odkazu vycházela řada dalších škol čajového obřadu.

Minimalistické a čajové zahrady jsou první, které se plně oprostily od okovů čínského vzoru. Jsou cenným dědictvím bouřlivé doby nástupu zenového buddhismu, představují snad nejvýraznější kapitolu dějin japonské zahradní estetiky.