Japonské zahrady

Celkovým pojetím se zahrady Dálného východu, které si v západním světě svou odlišností získaly takový obdiv a oblibu, velmi liší od zahrad blízkovýchodního a euroamerického typu. Příčinou této odlišnosti je samozřejmě dlouhé období vývoje v rozdílných kulturně-historických podmínkách, pod vlivem jiného náboženství a filozofie, jež utvářely přístup svých stoupenců k životnímu prostředí. Je velmi obtížné zaměřit se na jediný výsek bohaté kultury – v tomto případě na japonské zahrady – a opominout širší okolnosti vývoje, jež vedly k jejich současné podobě.

V historii všech kultur existovalo období (u některých přetrvává dodnes), kdy příroda sama a její jednotlivé prvky byly obdařeny božskou podstatou a  tak aktivně ovlivňovaly lidský život. Lidé se pochopitelně snažili udržet si s božstvy – duchy stromů, kamenů, řek, jezer, hor atd. – dobré vztahy. Proto jim prokazovali úctu a snažili se s nimi komunikovat. Pro moderního člověka z města je velmi těžké představit si pocity svých předků bezprostředně závislých na přírodních cyklech, na druhé straně však mnozí z nás již alespoň jednou v životě pocítili příjemné mrazení, obdiv a stopu bázně při pohledu na úchvatnou přírodní scenérii.

Zaměříme-li se přímo na Japonsko, zjistíme, že náboženské a filosofické směry, jež formovaly kulturní vývoj této země, umožnily zachování velké části původních přírodních představ.

Nejstarším důkazem počátků zahradní kultury v Japonsku je prastaré slůvko niwa.  Pochází pravděpodobně z období Jajoi (300 př. n.l – 300 n.l.), kdy Japonci zavedli pěstování rýže (kolem roku 100 n.l.) a usazovali se v trvalých vesnických sídlištích. Proces přechodu na život v těchto sídlištích probíhal u kultur založených na rýži rychleji než u společností, které pěstovaly obilí vyšlechtěné z trav. Důvodem je skutečnost, že rýže je velmi náročná na péči. Vždyť vodu, v níž roste, je nutno každé dva dny vyměňovat za čerstvou. Rolníci se proto museli skutečně trvale zdržovat v blízkosti svých polí.

Japonci tedy začali hospodařit na rýžových polích a kromě rýže pěstovali víru v duchy přírody – základ budoucího šintoistického náboženství. V rané fázi, před „objevem“ zavlažovacích příkopů, byli zemědělci závislí na lesním porostu, zdroji vzdušné vlhkosti. Jelikož rýže vyžaduje i spoustu tekoucí vody, usazovali se zemědělci poblíž vodních toků a přirozených mokřin. V okolí lidských příbytků a polí vznikaly otevřené prostory, jakási přechodová pásma mezi intenzivně využívanou přírodou a přírodou volnou, kde lidé i nadále lovili a sbírali plody planých rostlin. Právě tato přechodová pásma, která začali lidé časem ohraničovat ploty, se označovala termínem niwa. Jednalo se o přírodní prostor, který zároveň náležel k domu a lidé na něm trávili většinu času. Dávní Japonci bydleli v zemnicích a je velmi pravděpodobné, že se v příbytcích zdržovali pouze za nepříznivého počasí a v noci. Část přírody v okolí obydlí si lidé přisvojili, začlenili ji do svého domova, kdežto volnou přírodu navštěvovali a nadále uctívali.

Jedním z příkladů původního zbožtění přírodních prvků je v Asii dodnes živé uctívání stromů. Tento zvyk by Evropanům neměl připadat tak zcela cizí. Při bližším pohledu na lidové obyčeje, které se vplížily i do rituálů křesťanských svátků, nalezneme v evropském kulturním prostředí neklamné stopy této víry. Jedním z příkladů může být štědrovečerní „zaklínání stromů,“ kdy lidé na vesnicích různými způsoby, v závislosti na krajovém zvyku, děkovali ovocným stromům za úrodu. Nebo si vzpomeňme na obřad otevírání studánek – i ten je prastarý, předkřesťanský. Mezi naší a dálnovýchodní kulturou tedy nehledejme jen rozdíly, ale i paralely. Pomohou nám lépe proniknout do tajemství asijských zahrad.

V Asii lidé stromy uctívají i dnes. Konkrétně v Japonsku nacházejí milovníci procházek v lese posvátné očistné šňůry šimenawa ovázané kolem kmenů vzrostlých, úctyhodných stromů. Takový strom je pokládán za božstvo. Les byl prostředí, kam lidé vstupovali jako návštěvníci, s úctou a bázní. Mnohé kultury často jako poděkování za to, co z lesa odnesly a za právo užívání lesního prostředí zanechávaly v lese symbolické dary. Možná i to byl počátek zvyku vázat kolem kmene vybraného stromu – zástupce lesní říše – šňůru šimenawa. Zajímavý poznatek nám poskytuje lingvistika: v japonštině slovo mori, jeden z výrazů pro les, označuje zároveň i posvátný prostor, kam sestupují bohové a kde s nimi lze komunikovat. Komunikace s božstvy byla pro naše dávné předky z mnoha důvodů velmi důležitá. Žili ve světě, kde každý aspekt jejich života a úspěch každé činnosti závisel na dobré vůli bohů. Božstva byla všudypřítomná v celém prostředí, které člověka obklopovalo. Dávní lidé tedy nepotřebovali k uctívání bohů honosné stavby, nýbrž vyhledávali výrazné přírodní útvary. Taková místa pak upravili a označili, pečovali o ně a pořádali na nich posvátné rituály. Vidíme tedy dva prapůvodní prvky budoucí zahrady: místo, jež je blízké a známé, součást domova – to je niwa. V protikladu k němu stojí mori, hájemství tajemné síly ležící mimo bezpečí hranic lidského obydlí.

Dalším krokem byla úprava prostoru niwa. Nálezy pravěkých zdobených nástrojů prokazují, jak úzce souvisel smysl pro krásu s každou oblastí lidského života od samých počátků vývoje společnosti. Třebaže původní důvod byl ryze praktický – např. vyrytou značkou si vlastník označoval svůj majetek a pro výrobce keramiky představoval vzor svého druhu obchodní značku – svou funkci plnila i estetika. Ani výzdoba symboly s náboženským významem nebyla samoúčelná, musíme si uvědomit, že přítomnost božstev ve světě našich předků byla velice živá a reálná. Právě tak lze pohlížet kupříkladu na plot kolem zahrady – zprvu ohraničení určitého prostoru vybudovaného za účelem teritoriálního vymezení a ochrany. S postupem vývoje zahrad jako estetického díla plní však plot podobnou funkci jako rám obrazu. Staří Japonci tedy začali oplocovat okolí svých domů a v těchto prostorách vysazovat stromy, s velkou pravděpodobností borovice a třešně, jež mají v japonské symbolice dávnou tradici. Stejným způsobem si cestu do zahrad našly i kameny a voda. Japonci věřili, že místo obklopené skalami – kupříkladu horské údolí – je sídlem božstev. Taková místa nazývali amacu iwasaka – nebeský val či amacu iwakura  – nebeské sídlo. I voda – potůčky a řeky – ohraničovala posvátný prostor, o čemž svědčí výraz mizugaki – vodní ohrada. Tímto krokem lidé do známého, bezpečného prostoru niwa vnesli mocný prvek mori. Později příslušníci šlechty formou mnohem důmyslněji budovaných zahrad přenášeli do blízkosti svých paláců překrásné scenérie, s nimiž se setkali na cestách.

Již v tomto období se zřejmě rýsovaly budoucí zákonitosti budování zahrad tak odlišné od evropských či blízkovýchodních uměleckých norem. Zahrady Dálného východu, třebaže složité a důmyslné, respektují mnohem víc přírodní vzor. Nenajdeme v nich pravidelné geometrické tvary či pravidelné záhony barevných květin jako v tradičních zahradách Blízkého východu a Evropy. Tyto zahrady, jakkoli bujné a zářivé, občas budí dojem, jako by člověk chtěl přírodu svázat, vytrhnout její prvky z  kontextu. Tam, kde Číňan či Japonec obdivuje dokonalost jediného květu, Evropan jitří smysly honosnou kyticí. Z pohledu Asiata z Dálného východu je nejdokonalejším umělcem příroda sama a člověk jen neobratným kopistou, proto cílem zdařilé dálnovýchodní zahrady je zdánlivě přirozeně vzniklý prostor.

Dnes, po dvou tisíciletích vývoje, v Japonsku samozřejmě existuje celá škála typů zahrad. Nelze je snad ani spočítat, poněvadž rozlišení stylů je často dáno pohledem klasifikátora. Většina z nich se ale shoduje na dvou základních typech, z nichž se odvíjejí ty ostatní. Prvním je cukijama neboli kopcovitá zahrada se zvlněným povrchem a výraznými vyvýšeninami, druhým hiraniwa čili plochá zahrada. Druhý typ velmi stoupl v oblibě v době rozšíření čajového obřadu čanoju a spolu s ním i stavebních prvků jako je čajová chýše. Ta se vyvinula z čašicu,  místnosti vyhrazené pro čajový obřad, jež byla původně součástí obytného domu. Čajová zahrada samotná se nazývá čaniwa.

Druhý nejrozšířenější systém uvádí tyto zahradní styly a jejich charakteristiku:

• Čisen-kajju-šiki (hora a jezero) je styl původem z Číny ovlivněný patrně taoismem; hlavním prvkem je vodní plocha (skutečná či naznačená štěrkem) v popředí a kopcovitá krajina v pozadí. Zahrada tohoto stylu je zpravidla osázena horskými rostlinami.

• Hiraniwa (plochá zahrada) je velmi jednoduchá zahrada, řídce osázená, rozkládající se daleko do prostoru, anebo upravená tak, aby tento dojem vzbuzovala. Účelem bylo vytvoření místa vhodného k rozjímání.

• Ródžiniwa (čajová zahrada) úsporný a praktický typ zahrady, přestože tvůrci nesvazuje ruce přísným dodržováním pravidel. Vždy zahrnuje vodní plochu, prostředek očisty pro účastníky čajového obřadu a vstupní bránu. Jejím středem prochází klikatá stezka ródži vedoucí k čajové chýši. Fantazie tvůrce nalezne uplatnění při budování důmyslných zákoutí v okolí stezky.

Nejstarší zmínky (i hmotné důkazy) o tvorbě zahrad pocházejí z období Asuka (538 – 710 n.l.) a Nara (710 – 784 n.l.). První středisko politické moci v Japonsku vzniklo v oblasti úrodné planiny Kinai v období Kofun (300 – 538 n.l.). Čínští kronikáři zachytili vznik státního útvaru Jamato, jehož střediskem byla dnešní prefektura Nara. Na přelomu období Kofun a Asuka ovládal císař říše Jamato oblast od ostrova Kjúšú po planinu Kinai. Vládce byl nucen pod tlakem tehdy nejisté doby neustále cestovat. Podobně jako panovníci evropského raného středověku nesídlil v jednom městě, nýbrž spravoval jakýsi kočovný dvůr. Moci se ostatně záhy chopil výbojný klan Soga, zatímco císař si podržel úřad šintoistického velekněze a plnil nadále jen symbolickou úlohu.

Císařství Jamato udržovalo přátelské styky s královstvím Kudara (též Paikče), dnešní Koreou. Přes Koreu spolu s imigranty proudily do Japonska nové ideje – konfuciánství, taoismus a v roce 538 či v roce 552  přišli z Číny toutéž cestou i první hlasatelé buddhismu. To byla pro vývoj zahrad další významná událost. Tehdejší vládce, princ Šótoku, byl nadšeným příznivcem mocné Číny a zasazoval se o šíření čínské vzdělanosti a umění. V této době si šlechta budovala honosné paláce a nejoblíbenější součástí zahrad byly vodní plochy napodobující oceán s pobřežím. Neoddělitelným prvkem byly četné ostrůvky – taoistické Ostrovy nesmrtelných. Do zahrad umísťovali majitelé původně čínské kamenné můstky, jež si své místo v japonské zahradě uhájily dodnes, a kamenné fontány ve formě sousoší korejského typu. Ty se neujaly, ale některé se z dávných dob ještě dochovaly. Lze je spatřit v prefekturách Asuka a Nara.

Zahrady šlechty před příchodem buddhismu ovlivněné taoistickou a šintoistickou filozofií byly prostší, než zahrady budované po příchodu buddhismu. Zcela jistě měly v japonské kultuře významné místo, neboť se o nich zmiňují starší dochované texty, například Nihon Šoki (Letopisy Japonska) z 8. stol. n.l. Tyto prameny také svědčí o dlouhé historii tvorby zahrad. Překrásnou zahradu nechala vybudovat císařovna Suiko okolo roku 592 a jako jiné zahrady i tato byla složitě propracovaná – zahrnovala umělé pahorky, jezírka s ostrovy a potůčky. Tvůrci takových zahrad už museli vycházet z časem ověřených zkušeností a uplatňovat mistrně zvládnuté dovednosti. Zahrady šlechty v období Nara musely být jistě úchvatné. Rozkládaly se na velkých plochách a sloužily nejen k oddechu majitelů a jejich rodin, ale i jako reprezentativní prostory, kde šlechta na bohatých banketech hostila své politické přátele (i nepřátele) a slavila svátky. Rozkvět obchodu s Čínou (cca od roku 646) přinesl další inspiraci a obohatil zahrady o další prvky – voliéry s ptáky a ryby v jezírkách, které vnesly do zahrady pohyb. Japonci ale nepřejímali novinky z Číny pasivně – na příkladu osudu umění feng-šuej a buddhistických myšlenek si přínos Japonců ukážeme v příštím díle.